Zavřít reklamu

V polovině srpna jsem po čase zavítal do obchodu iTunes. Zalovil jsem v tu více, tu méně nových titulech a do mé sbírky přibyla trojice filmů, o něž se nemůžu nepodělit. Každý má své kořeny v odlišném žánru, každý je filmařsky nadmíru zvládnutý a v neposlední každý z nich disponuje ne zcela tradičním způsobem vyprávění a rytmem. Začněme prvním z nich, českým Tobrukem.

Válečný film bez patosu

Poněkud dlouho jsem se vyhýbal tuzemské soudobé kinematografii. De facto mne musí většinou daný film potkat, málokdy mě něco zaujme, abych „do něj šel“. (Netvrdím, že tenhle můj nezájem je správný, naopak, spíše bych se rád na českou kinematografii postupně více zaměřoval.) A vlastně už ani netuším, proč jsem si nechal tak dlouho „utíkat“ Marhoulův druhý režijní počin Tobruk z roku 2008.

Na jeho debutu, Mazaném Filipovi, jsem byl před dvanácti lety v kině, docela dobře se bavil, byť přiznávám, že by mu možná divadelní prkno slušelo více než filmové plátno. Přesně opačně se to má s Tobruk. Ten totiž disponuje vizuálem, jenž si naopak kino zaslouží. Já jej tedy bohužel viděl jen na televizní obrazovce, byť docela dost velké a ve Full HD rozlišení. Ale i s těmito podmínkami mne Tobruk velmi mile překvapil. I když… možná by neměl, vždyť za kamerou stál Vladimír Smutný, jehož práci například v dramatu Lea nebo v Koljovi považuji za mimořádnou.

[youtube id=“nUL6d73mVt4″ width=“620″ height=“360″]

V Tobruku svou světovou úroveň potvrdil. Kompozice dokáží stejně dobře zacházet s detaily na upocené, uštvané/naštvané či vyděšené i znuděné tváře českých vojáků, jako i s velkými celky. Právě ty charakterizují film nejlépe, neboť ve velkém celku se dokáže zobrazit nekonečnost africké pouště, stejně jako (v určitém slova smyslu paradoxní) klaustrofobie. Prostor totiž i při své velikosti hrdiny (a diváka) do sebe uzavírá. Pohlcuje jej. Už proto, že nikde není vidět okraj a nějaký záchytný bod značící naději či záchranu.

Semknutost jde ruku v ruce s prázdnotou (nejen pouště), ale de facto i děje. Ne snad, že by film neměl o čem vyprávět, Marhoul se však rozhodl zachytit autentickou náladu v táboře a při bojích. Jeho válečný film tak rozhodně nemá srovnání s tradičními akčními snímky, kde se coby diváci můžeme kochat a napínat a s vystavěnou dramaturgickou gradací jít až do velkého finále.

Tobruk, což může leckoho ve výsledku zklamat, se skládá z několika epizodických scén, valné většiny bez jakékoliv akce. Spřádá síť hodin a dnů, kterým dominuje čekání, zmatek, malichernost. Jenže o to markantněji vyzní vřava, která přichází, jakmile vojáky začne nepřítel odstřelovat. A mimochodem, naprosto klíčové (a na filmu snad nejzajímavější) je dramaturgické a režijní rozhodnutí postoupit v tomto „zcizení“ do extrému, kdy nepřítele vlastně vůbec nevidíme. Naši hrdinové smysl boje moc neznají (nemají jej) a nedohlédnou ani na toho, kdo proti nim usilovně pálí.

Tobruku by slušelo, kdyby v něm nebyly zpomalené záběry, které jdou proti výše uvedenému konceptu, přesto je sympatické, že Marhoul vytvořil vlastně tak nedivácký film – jeho rytmus i fakt, že nesází na patos a nějakou ujasněnou dramaturgickou strukturu příběhu, zachutná jen malé části z nás, to však nelze brát jako neduh. (Spíše naopak.)

Film si můžete v iTunes koupit (6,99 EUR v HD nebo 4,49 EUR v SD kvalitě), popřípadě zapůjčit (3,99 EUR v HD nebo 2,29 EUR v SD kvalitě).

Témata:
.