Filip Novotný V druhém dílu naší série rozhovorů jsme vyzpovídali Lenku Říhovou a Ivu Jelínkovou ze Speciální základní školy Poděbrady. O té bychom zde ještě před pár lety asi jen těžko psali, pokud by se tyto dvě dámy nerozhodly změnit tvář speciálního školství. Jejich projekt iSEN nepřinesl dětem s postižením pouze iPady, umožňuje jim také lepší komunikaci i více možností jejich všeobecného rozvoje.
Název vašeho projektu naznačuje, že jste si jej pro speciální školství vysnily. V čem vidíte jeho hlavní přínos?
LŘ: Já myslím, že je to hlavně o rozvoji komunikace. Sama pracuji jako logoped ve speciální škole, kde máme hodně dětí, které nejsou schopny se vyjádřit mluvenou řečí. Místo toho potřebují nějaký náhradní způsob komunikace. Donedávna to byly různé knihy a kartičky, kdy se děti vyjadřovaly ukazováním na různé obrázky. Dále tu také byly počítače s drahými a složitými programy, které jsou navíc těžkopádné. O to víc, pokud jde o dítě, které je na vozíku. Dnes už s sebou nemusí žádné z těchto pomůcek nosit a stačí jim pouze iPad. Ten jim umožňuje se vyjadřovat tak, jak jim to jejich schopnosti dovolují.
Kdy jste s myšlenkou iPadu ve speciálním školství poprvé setkaly?
LŘ: Bylo to v lednu 2011, kdy v České republice iPady ještě nebyly tolik rozšířené. Já sama jsem třeba vůbec nevěděla, co to iPad je. Proto mě zaujalo, když jsem na internetu narazila na video jedné americké holčičky, která ke komunikaci používala právě iPad. Překvapilo mne, jak taková jednoduchá věc dokáže pomoci. Proto jsem začala hledat další informace; v Evropě toho zatím moc k nalezení nebylo, hlavním zdrojem tak byly především americké stránky.
Mohly jste z těchto webů čerpat nějakou inspiraci?
LŘ: Několik zahraničních stránek sice existovalo, ale šlo pouze o příspěvky od rodičů. Ze školství tehdy nebylo k nalezení vůbec nic. Musely jsme tak hledat cestu samy.
Co jste podnikly jako první?
IJ: Zapůjčily jsme si iPad a zkoušely různé aplikace, které tehdy byly k dostání. Protože jsme do té doby znaly pouze Windows, bylo to pro nás všechno trochu španělská vesnice. Vším jsme se pomalu prokousávaly samy –spousty času jsme trávily v kavárnách s Wi-Fi, stahovaly desítky aplikací a ty pak doma postupně zkoušely.
LŘ: V podstatě to bylo metodou pokusu a omylu.
Věřily jste v tu chvíli, že vaše snažení má cenu?
LŘ: Původně jsem si říkala, že se k nám iPady jen tak brzo nedostanou. Ale jelikož mne to hodně zajímalo, zkoušela jsem hledat další informace od lidí, kteří se kolem Applu pohybovali. Zásadní moment bylo zjištění, že se v Praze chystá seminář s názvem Implementace Apple produktů do škol. Tam jsme se spolu s Ivou ihned přihlásily. Zajímavé bylo, že jsme byli jediní účastníci ze sféry školství. Dále snad přišli už jen studenti a fanoušci Petra Máry, který přednášky vedl (smích).
IJ: Ale přesto byl pro nás tento seminář velmi důležitý, protože právě tam jsme poprvé v životě samy držely v ruce iPad. V něm byla shodou okolností právě ta aplikace, jíž holčička z videa používala ke komunikaci. To jsme braly jako znamení že naše cesta je správná.
Kam tato cesta dál vedla?
LŘ: Po skončení semináře jsem šla za Petrem a představila jsem mu svou vizi. Mám pocit, že ani on v té době o spojení iPadu a speciálního školství doposud neslyšel. Do té doby si nikdo nespojoval, že by zařízení známé pouze od studentů nebo z ICT sféry mohlo být užitečné pro handicapované děti. Petra to zaujalo také a od té doby nám hodně pomáhá a stále jsme v kontaktu.
IJ: Celé setkání s iPady bylo pro nás inspirativní. Ve vlaku cestou domů jsme si tak trochu ve vtipu začaly pohrávat s názvem iSEN – „i“ je odkaz na první písmeno Apple produktů a „SEN“ znamená special educational needs (speciální vzdělávací potřeby). Ale je to také náš sen, který se nakonec stal skutečností. Stejně jako jeho jméno.
Na řadu tak mohlo přijít první testování. Měly v tu chvíli přednost děti, nebo jejich rodiče?
IJ: Hlavní bylo půjčit iPad dětem a vyzkoušet jejich reakci bez toho, abychom jim předem vysvětlily, jak se s tím přístrojem zachází. A to byl pro nás další velký impuls – většina dětí, včetně dětí s těžším mentálním postižením, začne iPad intuitivně sama ovládat.
Jak jste pro svůj projekt hledaly podporu?
LŘ: Vzhledem k tomu, že jsme svůj první iPad měly půjčený pouze na týden, musely jsme přesvědčit zejména svého zřizovatele. Proto jsme natáčely videa, jak děti s iPady pracují, chtěly jsme jimi přesvědčit své okolí, že investice do tohoto zařízení má smysl. Díky tomu, jsme získaly podporu nejen od naší paní ředitelky, ale i občanského sdružení Přístav, které při škole funguje.
IJ: Podpořila nás také velká většina rodičů. Podařilo se nám nadchnout velkou část rodičů. Mnozí z nich rovnou svým dětem iPad koupily.
Setkaly jste se také s negativními reakcemi?
IJ: Aby některý rodič byl vyloženě proti tomu, aby jeho dítě používalo tablet, s tím jsem se ještě nesetkala.
LŘ: Pro tu menšinu rodičů, kteří mají pochybnosti, je spíš důležitá finanční stránka. Někteří lidé také mají výhrady k platformě iOS.
Kolik iPadů se vám podařilo zafinancovat?
LŘ: Nejdříve to byl pouze jeden, o který jsme se neustále hádaly (smích) . Pak postupně dva, tři, až jsme se konečně dostaly na současný počet 38 iPadů. To se nám podařilo z podpory občanského sdružení a z velké části i z projektových peněz.
Překvapuje mne, že jste iPady dokázaly nasadit během relativně krátké doby. Řada škol nejdříve prochází dlouholetým obdobím testování.
IJ: Výhoda našeho úspěchu byla z velké části v tom, že jsme iPad měly na začátku pouze jeden a jejich počet až postupem času narůstal. Pokud se škole podaří kvalitně zpracovat grantovou žádost, má šanci získat například i dvacet iPadů najednou. V tu chvíli se s nimi ale musí okamžitě naučit pracovat učitelé. Tablety je také nutné určitým způsobem spravovat a rozdíl mezi dvěma a dvaceti je skutečně znát.
Jak to vidíte s nabídkou aplikací?
LŘ: iPad má ohromný potenciál, ale ne každá aplikace jej umí dobře využít. Je velká škoda, že celá řada českých aplikací je takových — jednoúčelových. Není v nich prostor pro fantazii. Pokud má dítě pouze doplňovat i/y, může to stejně dobře dělat v sešitě.
IJ: Pokud chce vývojář tvořit edukační aplikace, měl by spolupracovat s týmem pedagogů. U spousty aplikací se totiž může ve výsledku zjistit, že v praxi vůbec nefunguje tak, jak si vývojář myslel.
A z těch, které používáte vy samy – jsou to spíše hotová kompletní řešení, nebo aplikace, které se dají upravit?
IJ: Pro nás jsou obecně mnohem více než hotové aplikace zajímavé ty, které si učitel i samotný žák mohou sami přizpůsobit. Každé dítě má jiné požadavky a může využívat aplikace odlišným způsobem.
Zajímá se o vaše téma i přímo Apple?
LŘ: Ano, to spojení je relativně úzké. Jsme v kontaktu s českým týmem okolo Applu a vědí o nás i v Kalifornii. Dokladem toho byla celosvětová konference pro „special needs“, která se konala 15. listopadu v Praze. Summitu se účastnili zástupci celkem sedmnácti zemí a pro speciální školství to znamená velký zlom. Tato akce by měla nejen u nás, ale i v zahraničí pomoci při tvorbě jasné koncepce.
Bude taková koncepce i v České republice?
IJ: Na zmíněné konferenci bohužel nemělo české ministerstvo školství zastoupení. Úřady místo toho v tuto chvíli uvažují nad dlouhodobějším testováním, zda se tyto technologie do škol vůbec hodí.
LŘ: Co se týká vybavení iPady je možné najít podporu z evropských peněz, čehož také školy hojně využívají.
Kdo vám iPady dodává? Je to samotný Apple, nebo nějaký reseller?
LŘ: Pro školy je dobré, aby spolupracovaly s Apple EDU partnerem. Ten sice někdy není schopen dát tak nízké ceny, jak bychom si třeba představovali, ale na druhou stranu je schopen poskytnout školení, příslušenství, servis a tak podobně. Pokud budou školy s EDU partnery spolupracovat, je vyšší šance, že nás Apple pro svůj trh začne brát vážně. Díky tomu bychom mohli získat výsady, jež zatím mají pouze větší země. Jedna z nich je systém multilicencí, který řeší problémy s účty Apple ID a umožňuje snadnější a přehlednější financování.
Jak se díváte na možné zavedení iPadů i na běžných školách? Na toto téma se stále rozchází názory, viz například naše reportáž z jedné americké školy, kde tablety odmítli samotní žáci.
IJ: I v bežném školství je iPad stále pouze nástroj v ruce učitele. Jde pouze o to, jaký režim vyučující v hodině nastaví. Pokud přijdou do hodiny, rozdají iPady a pouze zadají nějaký úkol, děti se pochopitelně nebudou vůbec soustředit. Stejně jako pro nás ve speciálním školství je iPad pouze doplněk, kterému se věnujeme část hodiny a dále přejdeme například ke trojrozměrným objektům nebo kartičkám, by měl ve školství běžném být tablet pouze jedna z částí výuky.
LŘ: Vybavit školu novým zařízením je daleko jednodušší, než se jej naučit smysluplně používat. iPad by měl být tvůrčí nástroj, do kterého děti i učitelé vnesou vlastní potenciál a nebudou pouze prohlížet hotovou aplikaci.
Bavili jsme se o tom, že samy jste moc neměly kde brát inspiraci. Stali jste se ale naopak samy vzorem například pro své zahraniční kolegy?
LŘ: Já myslím, že určitě. Jsme v kontaktu s podobnými zařízeními v Holandsku, Maďarsku, Velké Británii, Belgii, Švýcarsku i Austrálii, úzce se rozvíjí naše spolupráce se Slovenskem. Na našem webu máme velkou návštěvnost například i z Polska. Tam velký zájem přerostl až v plošný program tamního mininsterstva školství. Díky velké investici tak u nich změna přišla shora, nikoli zdola jako v našem případě. Je skvělé, že jsou schopni pro speciální školství obstarat tak velké množství peněz.
Především právě díky zmiňované konferenci získaly naše aktivity nadnárodní rozměr.
Jo je totiž potreba cpát peníze do školství, které nám nepřinese poznání ani finance.
To je hodně nechutný komentář.
Stále říkám že občanská společnost by si měla umět pomáhat sama a nespoléhat na stát. Toto je zářný příklad, že to jde i bez ďábla v podobě státu. Dvě dámy začaly z ničeho a dopracovali se k mezinárodnímu věhlasu na svém pískovišti. Smekám před vámi milé dámy.