Zavřít reklamu
Zprávy

Jak jsem navštívil srdce Applu, sídlo v Cupertinu

Jablíčkář
34

Kamarádka kamaráda. Tohle jedinečné propojení pouhých dvou lidí mi umožnilo splnit si jeden obrovský fanouškovský sen – osobně navštívit srdce Applu, HQ Campus v Cupertinu, CA a dostat se tak do míst, o kterých jsem dosud jen četl, občas zahlédl na vzácně uniklých fotografiích anebo si je spíše jen představoval. A to dokonce i do takových, o kterých se mi ani nesnilo. Ale popořádku…

Vstup do hlavní budovy Apple HQ během nedělního odpoledne

Úvodem bych rád předeslal, že nejsem lovec senzací, neprovádím průmyslovou špionáž a žádný obchod s Timem Cookem jsem neuzavřel. Berte prosím tento článek jen jako upřímnou snahu podělit se o můj velký osobní zážitek s lidmi, kteří „ví, o čem píšu“.

Vše začalo začátkem dubna loňského roku, kdy jsem se vydal za mým dlouholetým kamarádem do Kalifornie. Přestože adresa „1 Infinite Loop“ patřila mezi mé TOP turistické přání, zas tak jednoduché to nebylo. V podstatě jsem počítal s tím, že – pokud se do Cupertina vůbec dostanu – obejdu komplex a vyfotím maximálně tak plápolající vlajku s jablíčkem před hlavním vchodem. Navíc kamaráda americky intenzivní pracovní i osobní vytížení mým nadějím zpočátku moc nepřidávalo. Pak se to ale zlomilo a události nabraly zajímavý směr.

Na jedné ze společných vyjížděk jsme neplánovaně projížděli Cupertinem, a tak jsem se zeptal, jestli bychom nemohli zajet k Applu, abych se aspoň podíval, jak centrála působí naživo. Byla neděle odpoledne, jarní sluníčko příjemně hřálo, na silnicích vládl klidný provoz. Projeli jsme kolem hlavního vchodu a zaparkovali na téměř zcela prázdném obřím prstencovém parkovišti, které obepíná celý komplex. Zajímavé bylo, že nebylo úplně prázdné, ale ani na neděli významně zaplněné. Zkrátka pár lidí v Applu pracuje i v neděli odpoledne, ale moc jich není.

Autor článku u firemního označení budovy a vstupu pro návštěvníky

Došel jsem si vyfotit hlavní vchod, udělal nutnou turistickou pózu u cedule označující de facto matematický nesmysl („Nekonečno č. 1“) a chvíli si vychutnával ten pocit, že jsem tady. Ale po pravdě řečeno, nebylo to úplně ono. Firmu nedělají budovy, ale lidé. A když tu široko daleko nebylo ani živáčka, působilo sídlo jedné z nejhodnotnějsích firem světa jako opuštěné hnízdo, jako supermarket po zavírací době. Zvláštní pocit…

Na cestě zpátky, s pomalu mizícím Cupertinem v zrcátku, jsem si ještě přemítal ten pocit v hlavě, když tu kamarád zničehonic vytočil jedno číslo a díky handsfree odposlechu jsem nevěřil vlastním uším. „Ahoj Stacey, jedu akorát s kamarádem z Česka přes Cupertino a říkal jsem si, jestli bysme se za tebou mohli někdy v Applu stavit na oběd,“ dotázal se. „Ale jo, stavte se, najdu termín a napíšu ti e-mail,“ zněla odpověď. A bylo to.

Uplynuly dva týdny a den D nadešel. Obléknul jsem si slavnostní tričko s rozebraným Macintoshem, kamaráda vyzvednul v práci a se znatelným šimráním v břiše se začal opět blížit k Infinite Loop. Bylo úterý před polednem, slunce žhnulo, parkoviště napěchované k prasknutí. Stejné kulisy, opačný pocit – firma jako živý, tepoucí organismus.

Pohled na recepci ve vstupní hale hlavní budovy. Zdroj: Flickr

Na recepci jsme jedné ze dvou asistentek ohlásili, za kým jdeme. Vyzvala nás, ať se mezitím zaregistrujeme na vedle stojícím iMacu a usadíme v hale, než si nás naše hostitelka vyzvedne. Zajímavá drobnost – po naší registraci samolepící štítky nevyjely automaticky ihned, ale byly vytištěny až poté, co si nás zaměstnanec Apple osobně vyzvednul. Podle mě klasická „applovina“ – obroušení principu na jeho základní funkčnost.

Usedli jsme tedy do černých kožených sedaček a několik málo minut čekali na Stacey. Celá vstupní budova je de facto jeden velký prostor o výšce tří pater. Levé a pravé křídlo spojují tři „mosty“ a právě v jejich úrovni je budova vertikálně rozdělena na vstupní halu s recepcí a rozlehlé atrium, nacházející se již „za čarou“. Těžko říct, odkud by vyběhla armáda speciálních jednotek v případě násilného vniknutí do vnitřního prostoru atria, nicméně fakt je, že tento vstup hlídá jeden (ano, jeden) pracovník ochranky.

Když si nás Stacey vyzvedla, dostali jsme konečně ony štítky návštěvníků a také dva vouchery po 10 dolarech, které bylo určeny na pokrytí oběda. Po krátkém přivítání a představení jsme přešli demarkační linii do hlavního atria a bez zbytečného prodlužování rovnou pokračovali dál přes vniřní park kampusu do protilehlé budovy, kde se v přízemí nachází zaměstnanecká restaurace a cafeteria „Café Macs“. Cestou jsme míjeli ono známé, do terénu zapuštěné podium, na kterém se konalo velké rozloučení se Stevem Jobsem „Remembering Steve“. Připadal jsem si, jako kdybych vešel do filmu…

Café Macs nás přivítalo poledním mumrajem, kde mohlo najednou být odhadem 200–300 lidí. Samotná restaurace je vlastně několik různých bufetových ostrovů, uspořádaných podle druhů kuchyní – italská, mexická, thajská, vegetariánská (a další, které jsem fakt nestihnul oběhat). Stačilo si stoupnout do vybrané fronty a během minutky jsme už dostávali servírováno. Zajímavé bylo, že přes mou původní obavu z očekávané tlačenice, nepřehledné situace a dlouhé doby ve frontě vše probíhalo neuvěřitelně v klidu, rychle a přehledně.

(1) Pódium pro konání koncertů a akcí uvnitř centrálního parku, (2) Restaurace/Cafeterie „Café Macs“ (3) Budova 4 Infinity Loop, ve které sídlí vývojáři Apple, (4) Recepce horního patra Executive Floor, (5) Kancelář Petera Oppenheimera, CFO Apple, (6) Kancelář Tima Cooka, CEO Apple, (7) Kancelář Steva Jobse, (8) Apple Board Room. Zdroj: Apple Maps

Zaměstnanci Applu nemají obědy zdarma, ale kupují si je za ceny, které jsou vstřícnější než v běžných restauracích. Včetně hlavního jídla, pití a dezertu nebo salátu se většinou vejdou do 10 dolarů (200 korun), což je na Ameriku dost dobrá cena. Překvapilo mě však, že se platilo i za jablka. I tak jsem nemohl odolat a jedno k obědu přibalil – přeci jen, kdy se mi poštěstí dát si „apple in Apple“.

S obědem jsme se vydali kolem plné předzahrádky zpátky do vzdušného atria u hlavního vchodu. Pod korunami živých zelených stromů jsme měli chvíli na povídání s naší průvodkyní. Pracuje v Applu dlouhé roky, byla blízkou spolupracovnicí Steva Jobse, potkávali se denně na chodbě a přestože tomu bylo rok a půl, co odešel, bylo na ní velmi znát, jak moc jí chybí. „Pořád je tu cítit, jakoby tu s námi stále byl,“ říkala.

Ptal jsem se v té souvislosti na pracovní nasazení zaměstnanců – jestli se nějak změnilo od doby, kdy během vývoje Macintoshe hrdě nosili tričko s nápisem „90 hodin/týden a miluju to!“. „Je úplně stejné,“ odpověděla jednoznačně a bez náznaku zaváhání Stacey. Přestože pominu typickou americkou profesionalitu z pohledu zaměstnance („Vážím si své práce.“), přijde mi, že v Applu stále zůstává ona dobrovolná loajalita nad rámec povinností ve větší míře než u jiných firem.

(9) Executive Floor, (10) Hlavní vstup do centrální budovy 1 Infinity Loop, (11) Budova 4 Infinity Loop, ve které sídlí vývojáři Applu. Zdroj: Apple Maps

Pak jsme se Stacey v legraci zeptali, jestli by nás nevzala do oné legendární místnosti s černým suknem (laboratoři s utajovanými novými výrobky). Chvilku se zamyslela a pak řekla: „Tam samozřejmě ne, ale můžu vás vzít na Executive Floor (patro výkonného vedení Apple) – pod podmínkou, že tam ani nepromluvíte…“ Wow! Samozřejmě jsme okamžitě slíbili, že nebudeme ani dýchat, dojedli oběd a vydali se k výtahům.

Executive Floor je třetí patro v levém křídle hlavní budovy. Vyjeli jsme výtahem nahoru a přešli třetí, nejvyšší most klenoucí se nad atriem na jedné a vstupní recepcí na druhé straně. Vešli jsme do ústí chodeb horního patra, kde je umístěna recepce. Stacey usměvavou a lehce nás prozkoumávající recepční znala, takže ji jen minula, my jsme potichu pokynutím pozdravili.

A hned za prvním rohem přišel vrchol mé návštěvy. Stacey zastavila, ukázala na pár metrů vzdálené otevřené dveře do kanceláře po pravé straně chodby, přiložila si prst na pusu a zašeptala: „To je kancelář Tima Cooka“. Dvě nebo tři sekundy jsem zůstal stát jak přimražený a jen zíral na pootevřené dveře. Napadlo mě, jestlipak je vevnitř. Pak Stacey stejně tiše poznamenala: „Stevova kancelář je naproti.“ Uplynulo několik dalších sekund, kdy mi hlavou proběhla snad celá historie Applu, před očima se mi přehrály všechny rozhovory s Jobsem a já si jen pomyslel, „jsi tu, přímo v srdci Applu, v místě odkud to všechno vychází, tudy chodila historie.“

Autor článku na terase kanceláře Petera Oppenheimera, CFO Apple

Pak ještě lakonicky prohodila, že tady ta kancelář (přímo před nosem!) je Oppenheimerova (finanční ředitel Applu) a už nás brala na velkou terasu vedle ní. Tam jsem poprvé vydechnul. Srdce mi bušilo jako o závod, ruce se mi chvěly, v krku knedlík, ale zároveň jsem se cítil tak nějak hrozně spokojeně a šťastně. Stáli jsme na terase Apple Executive Floor, vedle nás terasa Tima Cooka působící najednou stejně „familierně“ jako sousedův balkón, kancelář Steva Jobse 10 metrů ode mě. Sen se mi splnil.

Chvíli jsme si povídali, já si vychutnával výhled z patra ředitelů na protilehlé budovy kampusu, ve kterých mají své sídlo vývojáři Applu, a pak zapluli zpátky na chodbu. Stacey jsem tiše poprosil „jen o pár vteřin“ a beze slova se ještě jednou zastavil s pohledem do chodby. Chtěl jsem si tuto chvíli zapamatovat co nejlépe.

Ilustrační snímek chodby na Executive Floor. Fotografie na stěnách nyní nejsou, dřevěné stoly nejsou, přibylo orchidejí v zapuštěných výklencích ve stěnách. Zdroj: Flickr

Vrátili jsme se zpátky k recepci na horním patře a pokračovali chodbou na opačnou stranu. Hned k prvním dveřím po levé straně Stacey poznamenala, že to je Apple Board Room, tedy místnost, ve které se schází nejvyšší představenstvo společnosti při poradách. Další názvy místností, které jsme míjeli, jsem už moc nevnímal, ale byly to vesměs všechno konferenční místnosti.

Na chodbách bylo hodně bílých orchidejí. „Ty měl Steve moc rád,“ komentovala Stacey, když jsem si k jedné z nich přivoněl (ano, napadlo mne jestli jsou pravé). Ještě jsme pochválili krásné bílé kožené sedačky, na kterých se kolem recepce dalo usadit, ovšem Stacey nás překvapila odpovědí: „Ty nejsou po Stevovi. Ty jsou nové. Byly tady takový starý, obyčejný. Steve neměl v tomhle rád změny.“ Je zvláštní, jak člověk, který byl přímo posedlý inovací a vizionářstvím, byl v určitých směrech nečekaně konzervativní.

To už se nám návštěva pomalu chýlila ke konci. Stacey nám pro pobavení na svém iPhonu ukázala její vlastnoruční fotku Jobsova Mercedesu zaparkovaného na běžném parkovišti před firmou. Samozřejmě že na parkovacím místě pro invalidy. Cestou výtahem dolů nám ještě vyprávěla krátkou historku z dob výroby filmu „Ratatouille“, jak všichni v Applu kroutili hlavou nad tím, proč by vůbec někoho měl zajímat film „o kryse, která vaří“, zatímco si Steve ve své kanceláři na plné pecky pouštěl jednu skladbu z onoho filmu pořád a pořád dokola…

[gallery columns=“2″ ids=“79654,7 že s námi ještě zajde do jejich firemního Company Store, jenž je hned za rohem vedle hlavního vchodu a kde můžeme koupit suvenýry, které se v žádném jiném Apple obchodě na světě neprodávají. A že nám dá zaměstnaneckou slevu 20 %. No nekupte to. Nechtěl jsem naší průvodkyni už déle zdržovat, proto jsem obchod skutečně jen proletěl a rychle vybral dvě černá trička (jedno s hrdým nápisem „Cupertino. Home of the Mothership“) a prvotřídní nerezovou termosku na kávu. Rozloučili jsme se a já Stacey upřímně poděkoval za doslova životní zážitek.

Cestou z Cupertina jsem na sedadle spolujezdce asi dvacet minut nepřítomně civěl do dálky, přehrával si právě proběhnutou, donedávna ještě stěží představitelnou třičtvrtěhodinku a ukusoval jablko. Jablko z Applu. Mimochodem, nic moc.

Komentář k fotografiím: Ne všechny fotografie byly pořízeny autorem článku, některé pochází z jiných časových období a slouží pouze pro ilustraci a lepší představě o místech, která autor navštívil, ale nesměl je fotografovat nebo zveřejnit.

Zdroj
Diskuze
Témata: , , , , , , , ,

Související



Nejčtenější články

.