Zavřít reklamu

V současnosti se ukazuje, že nadobro končí éra licencovaného softwaru v popředí s Microsoft Windows, která tu převládala několik desetiletí. Ještě donedávna byl model licencovaného softwaru považován za jediný možný způsob, jak přistupovat k prodeji výpočetních technologií.

Představa, že cesta licencovaného softwaru je ta jediná správná, se zakořenila v průběhu devadesátých let, a to na základě monumentálního úspěchu Microsoftu, a vždy jí bylo ještě více dáno za pravdu tehdy, když skončilo některé z tehdejších integrovaných zařízení jako například Amiga, Atari ST, Acorn, Commodore nebo Archimedes.

Apple byl v té době jedinou společností, která vyráběla integrovaná zařízení bez jakéhokoliv zásahu Microsoftu, a také pro Apple to bylo velmi těžké období.

Vzhledem k tomu, že model licencovaného softwaru byl považován za jediné fungující řešení, objevilo se následně mnoho pokusů následovat Microsoft a vydat se též cestou licencovaného softwaru. Asi nejznámější je OS/2 od IBM, ale se svými řešeními také přišla například společnost Sun se systémem Solaris nebo Steve Jobs se svým NeXTSTEP.

Ale fakt, že nikdo nebyl schopen se svým softwarem dosáhnout takového úspěchu jako Microsoft, naznačoval, že tu něco možná pořádně smrdí.

Ukazuje se totiž, že model licencovaného softwaru, jenž si Microsoft zvolil, není nejsprávnější a nejúspěšnější variantou, ale protože Microsoft v průběhu devadesátých let nastolil takový monopol, kterému nebyl nikdo schopný se bránit, a protože desetiletí zneužíval svoje hardwarové partnery, byl schopen každého se svým licencovaným softwarem porazit. V tom všem mu ještě po celou dobu napomáhala média referující o světě technologií, která neúspěchy a nekalé praktiky Microsoftu zakrývala a vždy jej jenom zaslepeně vychvalovala, a to vše navzdory nesouhlasu ze strany nezávislých novinářů.

Další pokus o otestování modelu licencovaného softwaru nastal na počátku 21. století, kdy se společnosti Palm přestalo dařit v souvislosti s prodejem jeho PDA (Personal Digital Assistant). Tehdy Palmu všichni radili, na základě soudobého trendu přesně to, co by poradil Microsoft a to rozdělit svůj byznys na softwarovou a hardwarovou část. Ačkoliv se v té době zakladateli Palmu Jeffovi Hawkinsovi podařilo na základě podobné strategie, jakou měl Apple, přijít na trh s Treos, tj. pionýr mezi chytrými telefony, nadcházející sledování modelu Microsoftu přivedlo Palm na pokraj zkázy. Firma se totiž rozdělila na softwarovou část PalmSource a hardwarovou část PalmOne, čehož jediným výsledkem bylo to, že zákazníci měli pořádně zamotanou hlavu a rozhodně jim to nepřineslo žádný benefit. To, co nakonec ale Palm úplně zabilo, byl vlastně iPhone.

Na sklonku devadesátých let se Apple totiž rozhodl pro něco v době, kterou ovládal licencovaný software, naprosto neslýchaného, a sice vyrábět integrovaná zařízení. Apple se pod vedením Steva Jobse zaměřil na něco, co nikdo ve světě počítačů tehdy nemohl nabídnout – inovativní, kreativní a těsné propojení hardwaru a softwaru. Brzy tak přišel s integrovanými zařízeními, jako byl nový iMac nebo PowerBook, která už nebyla jenom zařízeními nekompatibilními s Windows, ale kromě toho byla také překvapivě inovativní a kreativní.

V roce 2001 Apple ovšem přišel s do té doby naprosto neznámým zařízením iPod, který do roku 2003 dokázal dobýt celý svět a Applu přinášel ohromné zisky.

Navzdory tomu, že média referující o světě výpočetní techniky odmítala brát na zřetel směr, kterým se tyto technologie začaly ubírat, Microsoftu začínal být budoucí vývoj už pomalu jasný. Proto mezi lety 2003 až 2006 začal pracovat na své vlastní variaci na téma iPod, aby mohl 14. listopadu 2006 představit svůj vlastní přehrávač Zune.

Nikoho nemůže ale překvapit, že Microsoftu se na poli integrovaných technologií dařilo asi tak stejně špatně jako Applu na poli licencovaného softwaru a Zune tak provázela ostuda napříč všemi jeho generacemi.

Apple šel ale dál a v roce 2007 představil první iPhone, který do čtvrt roku svým prodejem převálcoval pokusy Microsoftu o licencovaný software pro mobilní telefony Windows CE/Windows Mobile.

Microsoftu tak nezbývalo nic jiného, než si za půl miliardy dolarů koupit společnost, díky které by se mohl vydat na cestu integrovaných mobilních zařízení. V roce 2008 proto pohltil v té době poměrně oblíbené mobilní zařízení Danger, jehož spoluzakladatelem byl Andy Rubin a které bylo vlastně takovým předchůdcem Androidu, neboť pokud jde o jeho softwarovou část, jednalo se o systém založený na Javě a Linuxu.

Microsoft s Dangerem udělal přesně to stejné, co udělal se všemi svými akvizicemi, bezohledně si jej narval do chřtánu.

To, co z Microsoftu vyšlo, byl KIN – první integrované mobilní zařízení od Microsoftu, které na trhu vydrželo 48 dní. Ve srovnání s KINem byl Zune vlastně ještě ohromný úspěch.

Asi už není vůbec překvapující, že když Apple vydal iPad, který si snadno získal přízeň celého světa, Microsoft ve spojení se svým dlouhodobým partnerem HP rychle přispěchal se svojí odpovědí v podobě tabletu Slate PC, kterého se vyrobilo jenom několik tisíc kusů.

A je tedy jenom otázkou, co Microsoft vyvede se skomírající Nokií, kterou si právě teď cpe do chřtánu.

Je překvapující, jak byla technologická média slepá, když nebyla schopná vidět probíhající erozi na modelu licencovaného softwaru, kterou způsobil Apple svými integrovanými produkty. Jak jinak si totiž vysvětlit nadšení, které u těchto médií sklízel rodící se Android. Média jej považovala za nástupce Microsoftu, od kterého převezme Android nadvládu nad licencovaným softwarem.

Regály se softwarem v Apple Store.

Google se spojil s HTC, aby stvořil Nexus – zařízení běžící čistě na Androidu. Poté, co ale tento experiment nevyšel, spojil se pro tentokrát Google se Samsungem, aby stvořil další dva propadáky Nexus S a Galaxy. Jeho poslední pokus ve sféře chytrých telefonů vzešel z partnerství s LG, v rámci kterého vznikl Nexus 4, což je další Nexus, který nikdo moc nekupuje.

Ale tak stejně jako chtěl svůj podíl na trhu s tablety Microsoft, chtěl jej i Google, a tak se v roce 2011 zaměřil na úpravu Androidu 3 pro tablety, ovšem výsledkem byla taková pohroma, že se začalo hovořit o tunách tabletů Nexus zaplňující skladiště rozesetá po celém světě.

V roce 2012 přišel Google v rámci partnerství s firmou Asus s tabletem Nexus 7, který byl tak úděsný, že i nejtvrdší jádro fanoušků Androidu přiznalo, že tohle je ostuda pro celou společnost. A i když v roce 2013 Google značnou část chyb opravil, nedá se říct, že by někdo jejím tabletům moc důvěřoval.

Google ale nenásledoval Microsoft pouze v jeho modelu licencovaného softwaru a v přehmatech jak na poli chytrých telefonů, tak i na poli tabletů, ale věrně jej kopíruje i v rámci předražených akvizic.

Ve víře, že Google prorazí na trhu s integrovanými zařízeními stejně úspěšně jako Apple, koupil si v roce 2011 za 12 miliard dolarů Motorola Mobility, což ale Google stálo nakonec mnohem víc miliard, než by kdy byl na této akvizici schopný vydělat.

Dá se tedy říct, že je fascinující, jaké paradoxní kroky dělají společnosti jako Microsoft a Google a kolik vydávají miliard na to, aby se stali firmou jako Apple, přestože všichni už ví, že model licencovaného softwaru je dávno mrtvý.

Zdroj: AppleInsider.com

.