Zavřít reklamu

Když se v roce 2007 na Macworld objevil první iPhone, přihlížejícího publika se zmocnil úžas a sálem bylo slyšet hlasité “wow”. Ten den se začala psát nová kapitola mobilních telefonů a revoluce, která ten den nastala, změnila navždy tvář mobilního trhu. Ovšem do té doby si iPhone prošel trnitou cestou a o tento příběh bychom se s vámi chtěli podělit.

Vše začalo v roce 2002, krátce po uvedení prvního iPodu. Už tehdy Steve Jobs přemýšlel o konceptu mobilního telefonu. Viděl, jak mnozí lidé nosí zvlášť své telefony, BlackBerry a MP3 přehrávače. Většina z nich by přece preferovala mít vše v jednom zařízení. Zároveň věděl, že případné telefony, které by zároveň byly hudebním přehrávačem, by přímo konkurovaly jeho iPodu, proto nepochyboval o tom, že musí vstoupit na mobilní trh.

V tehdejší době mu ale v cestě stálo mnoho překážek. Bylo jasné, že telefon má být něco více než přístroj s MP3 přehrávačem. Mělo by to být i mobilní internetové zařízení, na což ale tehdejší síť nebyla zdaleka připravena. Další překážkou byl operační systém. iPod OS nebyl dostatečně sofistikovaný na to, aby dokázal obsloužit mnoho dalších funkcí telefonu, zato Mac OS byl zase moc složitý, aby ho obsloužil mobilní čip. Mimo to by Apple čelil velké konkurenci v čele s Palm Treo 600 a oblíbenými telefony BlackBerry od společnosti RIM.

Největší překážkou ovšem byli samotní operátoři. Ti totiž diktovali podmínky pro mobilní trh a telefony prakticky vznikaly na zakázku. Žádný z výrobců neměl dostatečnou volnost pro výrobu telefonů, kterou by Apple potřeboval. Operátoři telefony považovali spíš za hardware, skrze který mohou lidé přes jejich síť komunikovat.

V roce 2004 dosáhl prodej iPodů podílu kolem 16 %, což byl pro Apple důležitý mezník. Zároveň ale Jobs cítil hrozbu ze strany stále populárnějších telefonů fungujících na rychlé 3G síti. Brzy se měly objevit telefony s WiFi modulem a ceny úložných disků nezadržitelně klesaly. Dosavadní dominance iPodů tak mohla být ohrožena telefony kombinované s MP3 přehrávačem. Steve Jobs musel jednat.

Ačkoliv v létě 2004 Jobs veřejně popřel, že by pracoval na mobilním telefonu, spojil se s firmou Motorola, aby obešel překážku, kterou představovali operátoři. Tehdejší výkonný ředitel byl Ed Zander, který dříve působil v Sun Microsystems. Ano, ten samý Zander, který málem úspěšně před lety Apple skoupil. Motorola měla tehdy bohaté zkušenosti s výrobou telefonů a především měla na kontě velmi úspěšný model RAZR, kterému se přezdívalo “Žiletka”. Steve Jobs uzavřel se Zandlerem smlouvu s tím, že Apple vyvine hudební software, zatímco Motorola a tehdejší operátor, Cingular (dnes AT&T), dohodnou technické detaily přístroje.

Jenže jak se ukázalo, spolupráce tří velkých společností nebyla tou pravou volbou. Apple, Motorola i Cingular měly velký problém se dohodnout prakticky na všem. Od způsobu, jakým bude hudba do telefonu nahrávána, přes způsob uložení, až po to, jak budou loga všech tří společností na telefonu zobrazeny. Ovšem největší problém telefonu byl především jeho vzhled – byl totiž opravdu ošklivý. Telefon byl uvedený v září roku 2005 pod názvem ROKR s podtitulkem iTunes phone, nicméně se ukázal být velkým fiaskem. Uživatelé si stěžovali na malou paměť, která dokázala pojmout jen 100 písní a brzy se z ROKRu stal symbol všeho špatného, co tehdy představoval mobilní průmysl.

Ale již půl roku před uvedením Steve Jobs věděl, že cesta na mobilní výsluní přes Motorolu nevede, začal se tak v únoru 2005 tajně scházet s představiteli Cingularu, který později akvizovalo AT&T. Jobs tehdy představitelům Cingularu jasně vzkázal: “Máme technologie na to, abychom vytvořili něco opravdu revolučního, co bude světelné roky před ostatními.” Apple byl připraven uzavřít několikaletou exkluzivní dohodu, ale zároveň se připravoval, že si bude muset mobilní síť propůjčit a stát se tak v podstatě samostatným operátorem.

Apple už měl v té době velké zkušenosti s dotykovými displeji, již rok pracoval na displeji pro tablet PC, což byl dlouhodobý záměr společnosti. Nicméně pro tablety ještě nebyla ta správná doba a Apple raději přesměroval svou pozornost na menší úhlopříčku mobilního telefonu. Navíc v té době byl uveden čip na architektuře ARM11, který mohl zajistit dostatečný výkon pro telefon, který má být navíc přenosným internetovým zařízením a iPodem. Přitom mohl zaručit rychlý a bezproblémový chod celého operačního systému.

Stanovi Sigmanovi, tehdejšímu šéfovi Cingularu, se Jobsův nápad zamlouval. Jeho společnost se v té době snažila zákazníkům nově podsouvat datové tarify a díky přístupu na internet a nákupům hudby přímo z telefonu se koncept Apple zdál skvělým kandidátem pro novou strategii. Operátor ovšem musel změnit dlouhodobě zaběhlý systém, který těžil především z několikaletých smluv a z protelefonovaných minut. Jenže prodej levných dotovaných telefonů, který měl stále lákat nové i současné zákazníky, pomalu přestával fungovat.

Stevu Jobsovi se tehdy povedlo nevídané. Podařilo se mu totiž získat svobodu a naprostou volnost nad vývojem samotného telefonu výměnou za nárůst datových tarifů a příslib exkluzivity a sexappealu, který výrobce iPodů představoval. Navíc měl Cingular platit desátky z každého prodeje iPhonu a každého měsíčního účtu zákazníka, který si iPhone pořídí. Nic podobného doposud žádný operátor neumožnil, o čemž se přesvědčil i sám Steve Jobs při neúspěšném vyjednávání s operátorem Verizon. Stan Singman však musel přesvědčit celou radu Cingularu, aby tuto neobvyklou smlouvu s Jobsem podepsala. Vyjednávání tak trvalo bezmála rok.

První část | Druhá část

Zdroj: Wired.com
.