Zavřít reklamu
Zprávy

Mona Simpsonová vypráví o svém bratru Stevu Jobsovi

Ondřej Holzman
16

Mona Simpsonová je spisovatelka a profesorka angličtiny na Univerzitě v Kalifornii. Tuto řeč o svém bratrovi, Stevovi Jobsovi, přednesla 16. října na jeho vzpomínkové slavnosti v kostele na stanfordské univerzitě.

Vyrůstala jsem jako jedináček se svobodnou matkou. Byli jsme chudí a jelikož jsem věděla, že můj otec emigroval ze Sýrie, představovala jsem si ho jako Omara Sharifa. Doufala jsem, že je bohatý a milý, že vstoupí do našich životů a pomůže nám. Poté, co jsem se svým otcem setkala, jsem se snažila uvěřit, že si změnil telefonní číslo a nezanechal žádnou adresu, protože to byl idealistický revolucionář, který pomáhal vytvořit nový arabský svět.

Ačkoliv feministkou, celý život jsem čekala na muže, kterého bych mohla milovat a který by miloval mě. Dlouhé roky jsem si myslela, že by to mohl být můj otec. V pětadvaceti letech jsem takového muže potkala – byl to můj bratr.

Tou dobou jsem bydlela v New Yorku, kde jsem snažila napsat svůj první román. Pracovala jsem pro malý magazín, v malinkaté kanceláři jsem seděla s dalšími třemi uchazeči o místo. Když mi jednoho dne zavolal právník – mně, kalifornské holce ze střední třídy, která prosí šéfa o zaplacení zdravotní pojistky – a řekl, že má slavného a bohatého klienta, který je mým bratrem, mladí redaktoři žárlili. Právník mi odmítl sdělit bratrovo jméno, a tak moji kolegové začali hádat. Nejčastěji padalo jméno John Travolta. Já jsem však doufala v někoho jako Henry James – někoho talentovanějšího než já, někoho přirozeně nadaného.

Když jsem Steva potkala, byl to arabsky či židovsky vyhlížející muž v džínách v mých letech. Byl pohlednější než Omar Sharif. Vyšli jsme si na dlouhou procházku, kterou jsme oba, shodou náhod, tak milovali. Příliš si nepamatuji, co jsme si ten první den říkali. Pamatuji si jen, že jsem cítila, že právě jeho bych si vybrala za přítele. Prozradil mi, že dělá do počítačů. O počítačích jsem toho příliš nevěděla, stále jsem psala na ručním psacím stroji. Řekla jsem Stevovi, že jsem zrovna zvažovala, že si koupím svůj první počítač. Steve mi řekl, že bylo dobře, že jsem počkala. Pracuje prý totiž na něčem neobyčejně skvělém.

Chtěla bych se s vámi podělit o pár věcí, které jsem se od Steva během 27 let, co jsem ho znala, naučila. Jde o tři období, tři období žití. Jeho celý život. Jeho nemoc. Jeho umírání.

Steve pracoval na tom, co miloval. Pracoval opravdu tvrdě, každý den. Zní to prostě, ale je to tak. Nikdy se nestyděl za to, že tolik pracoval, a to i v případě, že se mu nedařilo. Když se někdo tak chytrý jako Steve nestyděl přiznat neúspěch, možná ani já jsem nemusela.

Když ho vyhodili z Applu, bylo to velice bolestivé. Řekl mi o večeři s budoucím prezidentem, na kterou bylo pozváno 500 lídru ze Silicon Valley a na kterou on pozván nebyl. Ranilo ho to, ale přesto šel pracovat do Nextu. Dál pracoval každý den.

Největší hodnotou pro Steva nebylo novátorství, nýbrž krása. Na inovátora byl Steve obrovsky loajální. Pokud se mu líbilo jedno tričko, objednal si jich klidně 10 nebo 100. V domě v Palo Alto tak bylo tolik černých roláků, že by pravděpodobně vystačily pro všechny v kostele. Nezajímaly ho současné trendy či směry. Líbili se mu lidé v jeho věku.

Jeho estetická filozofie mi připomíná jeden jeho výrok, který zněl asi takto: “Móda je to, co nyní vypadá skvěle, ale později je ošklivá; umění může být zpočátku ošklivé, ale později se stane skvělým.”

Steve se vždycky snažil o to druhé. Nevadilo mu, když zůstal nepochopen.

Ve firmě NeXT, kde se svým týmem v tichosti vyvíjel platformu, na níž mohl Tim Berners-Lee napsat program pro World Wide Web, jezdil neustále tím stejným černým, sportovním vozem. Koupil si ho potřetí nebo počtvrté.

Steve neustále mluvil o lásce, která pro něj byla základní hodnotou. Byla pro něj zásadní. Zajímal se a staral o milostné životy svých spolupracovníků. Jakmile narazil na muže, u něhož si myslel, že by se mi mohl líbit, hned se ptal: “Jsi svobodný? Nechceš zajít na večeři s moji sestrou?”

Pamatuji si, jak volal v den, kdy potkal Laurene. “Je tu jedna úžasná žena, je velice chytrá, má takového psa, tu si jednoho dne vezmu.”

Když se narodil Reed, začal být ještě sentimentálnější. Byl tu pro každé svoje dítě. Zajímal o Lisiny přítele, o Erinino cestování a délku jejích sukní, o Evinu bezpečnost kolem koní, které tak zbožňovala. Nikdo z nás, kdo se účastnil Reedovy promoce, nikdy nezapomene na jejich pomalé tančení.

Jeho láska k Laurene neustávala. Věřil, že se láska děje všude a pořád. Nejdůležitější je, že Steve nikdy nebyl ironický, cynický nebo pesimistický. Tohle se od něj stále snažím naučit.

Steve byl úspěšný už v mladém věku a cítil, že ho to izoluje. Většinou voleb, které během doby, co jsem ho znala, udělal, se snažil zbourat ty zdi kolem sebe. Měšťák z Los Altos se zamiloval do měšťanky z New Jersey. Pro oba byla důležitá výchova svých dětí, chtěli Lisu, Reeda, Erin a Eve vychovat jako normální děti. Jejich dům nepřekypoval uměním, ani pozlátky. V prvních letech dokonce často měli jen prosté večeře. Jeden druh zeleniny. Zeleniny bylo hodně, ale jen jednoho druhu. Třeba brokolice.

I jako milionář mě Steve pokaždé vyzvedával na letišti. Stál tu v těch svých džínách.

Když mu člen rodiny volal do práce, jeho sekretářka Linneta odpovídala: “Váš táta je na jednání. Mám ho vyrušit?”

Jednou se rozhodli, že přebudují kuchyň. Trvalo to roky. Vařili na stolním vařiči v garáži. I budova Pixaru, která se stavěla souběžně, byla hotová v polovičním čase. Takový byl dům v Palo Alto. Koupelny zůstaly staré. Přesto Steve věděl, že je to pro začátek skvělý dům.

Tím však nechci říct, že si neužíval úspěch. Užíval si ho, hodně. Vyprávěl mi, jak miloval, když přišel do cyklistického obchodu v Palo Alto a radostně si uvědomil, že si tam může dovolit koupit to nejlepší kolo. A také tak udělal.

Steve byl pokorný, neustále se rád učil. Jednou mi řekl, že kdyby vyrůstal jinak, možná by se stal matematikem. Uctivě mluvil o univerzitách, o tom, jak miloval procházky po kampusu na Stanfordu.

V posledním roce života studoval knihu s obrazy Marka Rothka, umělce, kterého dříve neznal, a přemýšlel o tom, co by mohlo lidi inspirovat na budoucích zdech nového kampusu Applu.

Steve se vůbec hodně zajímal. Jaký jiný výkonný ředitel znal historii anglických a čínských čajových růží a měl jako oblíbenou růži Davida Austina?

Ve svých kapsách pořád skrýval překvapení. Troufám si říci, že Laurene tato překvapení – písničky, co miloval, a básničky, které vystřihoval – objevuje i po 20 letech velice blízkého manželství. Se svými čtyřmi dětmi, svou ženou, námi všemi, zažil Steve mnoho srandy. Vážil si štěstí.

Pak Steve onemocněl a my sledovali, jak se jeho život smrskl do malého kruhu. Miloval procházky Paříží. Rád lyžoval. Neobratně běhal na lyžích. To všechno pominulo. Dokonce ani běžné potěšení, jako třeba dobrá broskev, ho již neoslovovalo. Nejvíce mě ale při jeho nemoci udivilo, jak moc stále zbývalo po tom, kolik toho ztratil.

Pamatuji si, jak se můj bratr znovu učil chodit, s židlí. Po transplantaci jater se jednoho postavil na nohy, které ho snad ani nemohly unést, a rukama se chytil židle. S tou židlí chodil po chodbě memphiské nemocnice až k pokoji sester, tam si sedl, chvíli odpočíval, a pak šel zpět. Počítal kroky a každý den jich udělal o trochu víc.

Laurene ho povzbuzovala: “Ty to zvládneš, Steve.”

Během tohoto hrozného období jsem si uvědomila, že tu všechnu bolest netrpí kvůli sobě. Měl vytyčené cíle: promoci svého syna Reeda, Erininu cestu do Kjóta a dostavení lodi, na které pracoval a na které plánoval s celou svou rodinou objet svět a kde doufal, že jednou spolu s Laurene stráví zbytek života.

I přes svou nemoc si uchoval svůj vkus a úsudek. Vystřídal 67 ošetřovatelů, až našel své spřízněné duše a tři s ním zůstaly až do úplného konce: Tracy, Arturo a Elham.

Jednou, když měl Steve ošklivý zápal plic, zakázal mu doktor všechno, dokonce i led. Ležel na klasické jednotce intenzivní péče. Ačkoliv to obvykle nedělal, přiznal, že by tentokrát chtěl, aby mu bylo dopřáno speciální péče. Řekla jsem mu: “Steve, tohle je speciální léčba.” Naklonil se ke mně a pravil: “Chtěl bych, aby byla ještě trochu víc speciální.”

Když nemohl mluvit, vyžádal si alespoň svůj poznámkový blok. Navrhoval držák na iPad v nemocniční posteli. Navrhoval nové monitorovací zařízení a rentgenové vybavení. Překreslil si svůj nemocniční pokoj, který se mu příliš nezamlouval. A vždycky, když jeho žena vešla do místnosti, vyloudil na tváři úsměv. Ty opravdu velké věci si psal do bloku. Chtěl po nás, abychom neuposlechli lékařů a dali mu alespoň kousek ledu.

Když bylo Stevovi lépe, snažil se, i během svého posledního roku, splnit všechny sliby a projekty v Applu. V Nizozemsku se zase chystali dělníci položit dřevo na nádherný ocelový trup a dokončit stavbu jeho lodi. Jeho tři dcery zůstaly svobodné, přičemž on si přál, aby je mohl vést k oltáři, stejně jako jednou vedl mě. Všichni nakonec zemřeme uprostřed příběhu. Uprostřed mnoha příběhů.

Předpokládám, že není správné nazývat smrt někoho, kdo několik let žil s rakovinou, jako nečekanou, ale Stevova smrt pro nás nečekaná byla. Z bratrovy smrti jsem se naučila, že nejpodstatnější je charakter: tím kým byl, takový zemřel.

V úterý ráno mi zavolal, chtěl, abych co nejdříve přijela do Palo Alto. Jeho hlas zněl laskavě a mile, ale také jako kdyby již měl sbalené kufry a byl připraven vydat se na cestu, ačkoliv mu bylo velice líto, že nás opouští.

Když se začal loučit, zastavila jsem ho. “Počkej, už jedu. Sedím v taxíku a mířím na letiště,” řekla jsem. “Říkám ti to teď, protože se obávám, že to nestihneš včas,” odvětil.

Když jsem dorazila, vtipkoval se svojí ženou. Pak se zahleděl do očí svých dětí a nemohl se odtrhnout. Až ve dvě hodiny odpoledne se podařilo jeho ženě Steva přemluvit, aby si promluvil s přáteli z Applu. Pak už bylo jasné, že tu s námi dlouho nebude.

Jeho dech se změnil. Byl namáhavý a rozvážný. Cítila jsem, že si zase počítá kroky, že se snaží dojít ještě dále než předtím. Vzala jsem si z toho, že pracoval i na tomhle. Smrt nepotkala Steva, on ji dosáhl.

Když se loučil, řekl mi, jak moc je mu líto, že spolu nebudeme moci zestárnout tak, jak jsme vždycky plánovali, ale že jde na lepší místo.

Doktor Fischer mu dával padesátiprocentní šanci, že přežije noc. Zvládl ji. Laurene strávila po jeho boku celou noc a budila se vždy v okamžiku, kdy přišla pauza v jeho dýchání. Obě jsme se na sebe podívaly, on jen pak dlouze zalapal po dechu a opět se nadechl.

I v tuto chvíli si zachovával svou vážnost, osobnost romantika a absolutisty. Jeho dech naznačoval svízelnou cestu, pouť. Vypadalo to, jako by šplhal.

Ale kromě jeho vůle, pracovního nasazení u něj ještě bylo úžasné, jak se dokázal pro věci nadchnout, jako umělec důvěřující své idee. To u Steva dlouho přetrvalo

Předtím, než nadobro odešel, se podíval na svou sestru Patty, pak se dlouze podíval na své děti, poté na svou životní partnerku, Laurene, a pak se zahleděl do dáli za ně.

Stevova poslední slova byla:

OH WOW. OH WOW. OH WOW.

Zdroj: NYTimes.com

Zdroj
Diskuze
Témata: , , , , ,

Související



Nejčtenější články

.