Jablíčkář Již za pár týdnů vyjde český překlad knihy Zakletá říše – Apple po smrti Steva Jobse od novinářky Yukari Iwatani Kaneové, která se snaží vykreslit, jak funguje Apple po smrti Steva Jobse a jak to s ním jde z kopce. Jablíčkář vám nyní ve spolupráci s vydavatelstvím Blue Vision nabízí exkluzivní pohled pod pokličku chystané knihy – část kapitoly s názvem „Duch a šifra“.
Čtenáři Jablíčkáře také mají jedinečnou možnost si knihu Zakletá říše – Apple po smrti Steva Jobse předobjednat za výhodnější cenu 360 korun a získat poštovné zdarma. Předobjednávat můžete na speciální stránce apple.bluevision.cz.
Jeho duch se vznášel všude. Titulní strany novin i webové stránky pokryly nekrology. TV stanice vysílaly dlouhé pořady, ve kterých oslavovaly, jak změnil svět. Na internetu se objevily články od každého, koho nějak ovlivnil. Bývalý šéf softwaru Avie Tevanian uveřejnil na facebookové stránce vzpomínku na Jobsovu rozlučku se svobodou. Objevili se tam jen Tevanian a další kamarád, protože všichni ostatní se báli absolvovat s ním společenskou akci. Chvalořečili ho i ti, na které dštil oheň a síru. Šéfredaktor serveru Gizmodo Brian Lam vyjádřil lítost nad tím, jak se jeho blog postavil k prototypu iPhonu 4, v oslavném článku s názvem „Steve Jobs ke mně byl vždy laskavý (aneb pitomcova lítost)“.
Při vzpomínce, jak přinutil Jobse, aby napsal dopis, ve kterém si o zařízení formálně zažádá, Lam napsal: „Kdybych to mohl udělat znovu, napsal bych článek o tom telefonu jako první. Ale asi bych ten telefon vrátil, aniž bych požadoval dopis. A napsal bych článek o tom technikovi, který ho ztratil, s větší empatií a neuvedl bych jeho jméno. Steve říkal, že jsme si užili svou slávu a mohli napsat článek jako první, ale že jsme byli chamtiví. A měl pravdu. Byli. Bylo to hořké vítězství. A také jsme byli krátkozrací.“ Lam se přiznal, že si občas přeje, aby ten telefon nikdy nenašel.
Ačkoliv se objevila hrstka článků připomínajících Jobsovu tyranii, většina z nich o něm psala uctivě.
Simon & Schuster v New Yorku spěchali, aby dokončili o měsíc dřív Jobsovu biografii od Isaacsona. Jobs neměl nad obsahem knihy žádnou kontrolu, ale tvrdě se hádal o obálku. Jednou z původních verzí, kterou vydavatel na obálku navrhoval, bylo logo Applu a snímek Jobse. Titulek byl „iSteve“. Jobse to tak rozlítilo, že hrozil přerušením spolupráce.
„Tohle je ta nejhnusnější obálka. Je strašná!“ řval na Isaacsona. „Nemáte žádný vkus. Už s vámi nikdy nechci nic mít. Jediná možnost, abych se s vámi ještě někdy bavil, je, že mě necháte mluvit do podoby obálky.“
Isaacson souhlasil, že mu umožní se zapojit. Jak se ukázalo, stejně by nakonec potřeboval jeho souhlas, protože Apple vlastnil práva na všechny Jobsovy snímky, které za něco stály.
Pár měsíců před Jobsovou smrtí si ti dva vyměňovali nekonečné e-maily o fotografii i fontu, které by slušely obálce. Isaacson přesvědčoval Jobse o tom, aby se použila fotografie z magazínu Fortune z roku 2006, na které výkonný ředitel intenzivně zírá přes své kulaté brýle a na níž vypadá trochu jako rošťák. Když ji fotograf celebrit Albert Watson pořizoval, požádal Jobse, aby se díval do objektivu z 95 procent a myslel přitom na další projekt, který má na stole.
Jobs ve sporu vyhrál a prosadil černobílou verzi na základě myšlenky, že byl „černobílý typ člověka“. Isaacson se podřídil Jobsově požadavku udělat titulek v helvetice, bezpatkovém fontu, který Apple v minulosti používal pro firemní materiály, ale odmítl udělat titulek Steve Jobs v šedé. Isaacson silně cítil, že by titulek měl být vytištěn v černé a jeho vlastní jméno v šedé.
„Oni nebudou číst Waltera Isaacsona, který se přiživuje na Stevu Jobsovi,“ argumentoval Isaacson. „Oni budou číst Steva Jobse a já se budu co nejvíc snažit klidit z cesty.“
Jedním z nápadů, které prosazovali Simon & Schuster, bylo vydat knihu bez titulu na obálce – jakási knižní verze beatlesovského Bílého alba. To ale Jobs odmítl s tím, že mu to připadá arogantní. Nakonec se dohodli na úhledné, elegantní a jednoduché obálce, víceméně ve stylu produktů Applu.
Když Jobs zemřel, zvolil si Apple tento idealizující obrázek jako čestnou, hold vzdávající fotografii na své domovské stránce. Jak snímek, tak i jeho dopad byly tak bytostně jobsovské, že jeho přátelé a kolegové jen žasli – vypadalo to, jako kdyby zesnulý výkonný ředitel organizoval celý vývoj z onoho světa.
