Amaya Tomanová Kniha, popisující život a kariéru současného ředitele společnosti Apple Tima Cooka, vyjde již za pár dní. Její autor, Leander Kahney, se o úryvky z ní podělil s magazínem Cult of Mac. Ve svém díle se zabýval mimo jiné i Cookovým předchůdcem Stevem Jobsem – dnešní ukázka popisuje, jak se Jobs nechal při spuštění továrny na Macintosh inspirovat v dalekém Japonsku.
Inspirace z Japonska
Steva Jobse odjakživa fascinovaly automatizované továrny. Poprvé se s podnikem tohoto typu setkal při svém výletu do Japonska v roce 1983. Apple v té době právě vyrobil svou disketu s názvem Twiggy, a když Jobs navštívil továrnu v San Jose, byl nepříjemně zaskočen vysokou míru výskytu chyb při výrobě – více než polovina vyrobených disket byla nepoužitelná.
Jobs mohl buďto nechat propustit většinu zaměstnanců, nebo se po výrobě poohlédnout jinde. Alternativu představoval 3,5palcový disk z produkce společnosti Sony, vyráběný u malého japonského dodavatele s názvem Alps Electronics. Tento krok se ukázal jako správný, a i po čtyřiceti letech slouží Alps Electronics jako součást dodavatelského řetězce společnosti Apple. Steve Jobs se na veletrhu West Coast Computer Faire setkal s Yasuyukim Hirosem, inženýrem z Alps Electronics. Jobs se podle Hirose zajímal především o výrobní proces, a v rámci své exkurze po fabrice měl nespočet otázek.
Kromě japonských továren se ale Jobs nechal inspirovat i v Americe, a to samotným Henrym Fordem, který rovněž způsobil v průmyslu revoluci. Vozy automobilky Ford byly sestavovány v obřích továrnách, v nichž výrobní linky rozdělovaly výrobní proces do několika opakovatelných kroků. Výsledkem této inovace byla mimo jiné schopnost sestavit automobil za méně než jednu hodinu.
Dokonalá automatizace
Když společnost Apple spustila v lednu roku 1984 svou vysoce automatizovanou továrnu v kalifornském Fremontu, dařilo se zde sestavit kompletní Macintosh během pouhých 26 minut. Továrna nacházející se na Warm Springs bulváru se rozkládala na více než 120 čtverečních stopách, jejím cílem bylo vyprodukovat během jediného měsíce až jeden milion Macintoshů. Pokud měla firma dostatek součástek, opustil každých sedmadvacet vteřin výrobní linku nový stroj. George Irwin, jeden z inženýrů, kteří pomáhali s plánováním továrny, uvedl, že cíl se dokonce postupem snížil na ambiciózních třináct vteřin.
Každý z tehdejších Macintoshů sestával z osmi hlavních součástek, které šly snadno a rychle sestavit dohromady. Výrobní stroje byly schopné pohybu po továrně, kde se spouštěly ze stropu po speciálních kolejnicích. Dělníci měli dvaadvacet sekund – někdy méně – na to, aby strojům pomohly dokončit jejich práci, než se přesunuly na další stanoviště. Vše bylo do detailu spočítané. Apple se uměl postarat také o to, aby se dělníci nemuseli pro potřebné součástky natahovat na vzdálenost delší než 33 centimetrů. Součástky byly na jednotlivá pracovní stanoviště dopravovány automatizovaným vozíkem.
O sestavování základních desek počítačů se zase staraly speciální automatizované stroje, které na desky připevňovaly obvody a moduly. Jako terminály, odpovědné za zpracování potřebných dat, sloužily většinou počítače Apple II a Apple III.
Fotogalerie
Spor o barvu
Steve Jobs nejprve trval na tom, aby stroje v továrnách byly natřena v odstínech, kterými se tehdy pyšnilo logo společnosti. To ale nebylo proveditelné, takže se ředitel továrny Matt Carter uchýlil k obvyklé béžové. Jobs ale s tvrdohlavostí sobě vlastní trval na svém, dokud jeden z nejdražších strojů, natřený na jasně modrou, přestal kvůli nátěru pracovat tak, jak měl. Carter nakonec odešel – spory s Jobsem, které se navíc ještě často točily kolem naprostých maličkostí, ho podle jeho vlastních slov velmi vyčerpávaly. Na Carterovo místo nastoupila Debi Coleman, finanční úřednice, která mimo jiné získala výroční ocenění pro zaměstnance, který nejvíce stál za Jobsem.
Ani ona se ale sporu ohledně barev v továrně nevyhnula. Tentokrát šlo o to, že Steve Jobs žádal, aby stěny továrny byly natřené na bílou. Debi argumentovala znečištěním, ke kterému by vzhledem k provozu továrny došlo velice brzy. Podobně trval i na naprosté čistotě v továrně – tak, aby se „dalo jíst z podlahy“.
Minimum lidského faktoru
Jen velmi málo procesů v továrně vyžadovalo práci lidských rukou. Stroje dokázaly spolehlivě zastat více než 90 % výrobního procesu, do kterého zaměstnanci zasahovali většinou tehdy, když bylo zapotřebí opravit nějaký defekt nebo vyměnit chybné součástky. Lidský zásah vyžadovaly také úkoly, jako bylo leštění loga společnosti Applu na krytech počítačů.
Součástí provozu byl také testovací proces, označovaný jako „burn-in cycle“. Ten spočíval ve vypnutí a opětovném zapnutí každého ze strojů, a to každou hodinu po více než čtyřiadvacet hodin. Cílem tohoto procesu bylo ujistit se, že každý z procesorů funguje tak, jak má. „Ostatní firmy jenom zapnuly počítač a nechaly ho tak,“ vzpomíná Sam Khoo, který na místě pracoval jako výrobní manažer, a dodává, že zmíněný proces dokázal spolehlivě a hlavně včas odhalit případné vadné komponenty.
Továrna na výrobu Macintoshů byla mnohými označována za výrobní závod budoucnosti, předvádějící automatizaci v tom nejčistším smyslu slova.
Kniha Leandera Kahneyho Tim Cook: The Genius who took Apple to the Next Level vyjde 16. dubna.
Továrna rozkládající se na více než 120 čtverečních stopách… Hmmm, já vím, že je tam to kouzelné „více než“, takže by to mohlo být i třeba 120 tis. čtverečních stop, ale stejně. Nejen vysoce automatizovaná, ale i vysoce miniaturizovaná továrna to musela být. :-)