Zavřít reklamu

Již za pár týdnů vyjde český překlad knihy Jony Ive – génius stojící za nejlepšími produkty Apple, jež mapuje život designérské ikony a dlouholetého zaměstnance Applu. Jablíčkář vám nyní ve spolupráci s vydavatelstvím Blue Vision nabízí exkluzivní pohled pod pokličku chystané knihy – kapitolu s názvem „Steve Jobs vynalézající, 1976 a dál“…

I v následujícím úryvku hraje velkou roli Steve Jobs, jenž v Applu zavedl způsob myšlení a designování produktů, na který následně tak úspěšně navázal Jony Ive. Kniha o dvorním designérovi Applu by měla v českém překladu vyjít za pár týdnů a jakmile budou známy dostupnost a cena, budeme vás informovat.


Jobsův plán pro Apple byl víc než jen výukou obchodních dovedností: Měl v plánu učinit z průmyslového designu ústřední bod, o který se bude opírat comeback Applu. Od jeho první inkarnace v Applu (1976–1985) bylo patrné, že design bude na trajektorii života Steva Jobse představovat vedoucí sílu.

Na rozdíl od Jonyho neměl Jobs formální vzdělání v oblasti designu, ale disponoval intuitivním smyslem pro design, který zasahoval až do období jeho dětství. Jobs už dávno pochopil, že dobrý design není jen vnější stránkou nějakého objektu. Stejný vliv, jaký měl na Ivea Mike, měl na Jobsův pozitivní vztah k designu jeho otec. „Můj otec rád dělal věci správně. Dokonce mu záleželo na vzhledu součástek, které jste neviděli,“ vybavuje si Jobs. Jeho otec odmítal stavět plot, který by nebyl postavený stejně dobře ze zadní strany jako z přední. „Pokud chcete v noci dobře spát, je třeba, aby estetika a kvalita byly dotažené až do konce.“

Jobs vyrůstal v domě, který byl inspirován minimalistickými domy Josepha Eichlera, poválečného developera, který vnesl do kalifornské krajinné architektury moderní estetiku typickou pro polovinu minulého století. Ačkoliv dům Jobsova dětství byl pravděpodobně kopií Eichlera (to, čemu fandové Eichlera říkali „Likeler“), zanechal v něm dojem. Když Jobs popisoval dům svého dětství, říkal: „Líbí se mi, když dokážete dát skutečně skvělý design a základní kvality něčemu, co příliš nestojí. Pro Apple to byla originální vize.“

Pro Jobse design znamenal víc než pouhý vzhled. „Většina lidí dělá ten omyl, že přemýšlí o designu v souvislosti s tím, jak to vypadá,“ zní proslulá Jobsova myšlenka. „Lidé si myslí, že je to vnější pozlátko – že designéři dostanou nějakou krabici a pokyn: »Ať to dobře vypadá!« To z našeho pohledu design není. Nejde o to, jak to vypadá a jaký to vzbuzuje pocit. Design je, jak to funguje.“

S vývojem Macintoshe začal Jobs brát skutečně vážně průmyslový design ve smyslu funkce, což, dle jeho názoru, měl být klíčový rozdíl mezi pro uživatele vstřícnou filozofií Applu postavenou na tom, že přístroj funguje okamžitě, jakmile ho vybalíte, a osekanými, užitkovými baleními dávných rivalů, jako například International Business Machines (IBM).

V roce 1981, když ještě počítačová revoluce netrvala ani pět let, měla osobní počítač (včetně herních systémů jako Commodore a Atari) tři procenta amerických domácností. Jen pouhých šest procent Američanů se někdy setkalo s PC doma nebo v práci. Jobs si uvědomil, že domácí trh představuje obrovskou příležitost. „IBM to vzali za špatný konec,“ říká Jobs. „Prodávají osobní počítače jako přístroje na zpracování dat, nikoliv jako nástroje pro jednotlivce.“

Jobs a jeho šéfdesignér, Jerry Manock, se pustili do práce na Macu se třemi designovými omezeními. Aby udrželi nízkou cenu a dokázali zajistit snadnou výrobu, trval Jobs na jediné konfiguraci, což byla jakási ozvěna z časů jeho hrdiny Henryho Forda a jeho modelu T. Jobsův nový stroj měl být „počítač, který není třeba nahazovat klikou“. Stačilo, aby nový vlastník zastrčil počítač do zdi, stiskl tlačítko a mělo to fungovat. Macintosh měl být první mezi osobními PC s obrazovkou, disketovými mechanikami a obvodovou deskou zabudovanými v té samé skříni, s odnímatelnou klávesnicí a myší, které se připojovaly vzadu. Kromě toho neměl na stole zabírat příliš prostoru. Proto se Jobs a jeho designérský tým rozhodli, že by měl mít neobvyklou vertikální orientaci, s disketovou mechanikou pod monitorem, místo aby byla jako tehdy u jiných počítačů po straně.

Designový proces pokračoval několik dalších měsíců s celou řadou prototypů a nekonečnými diskusemi. Evaluace materiálu vedly k použití tuhých ABS plastů, které se používaly na kostičky LEGO. Ty poskytovaly novým strojům jemnou texturu odolnou proti poškrábání. Manock, kterému vadilo, jak dřívější Apple II měnil na slunci barvu do oranžova, se rozhodl, že bude Macintosh béžový, čímž zahájil trend, který potrvá dalších dvacet let.

Stejně jako to Jony dělal u další generace Applu, věnoval Jobs výraznou pozornost každému detailu. Dokonce i myš byla navržena tak, aby odrážela tvar počítače, se stejnými proporcemi a jediným hranatým tlačítkem, jenž odpovídalo tvaru a umístění obrazovky. Síťový vypínač byl umístěn vzadu, aby k jeho stisknutí nedošlo náhodou (zejména zvědavými dětmi), a Manock důmyslně oblast v okolí vypínače vyhladil, aby bylo snazší jej najít hmatem. „To je ten typ detailu, který z obyčejného produktu činí artefakt,“ říkal Manock.

Macintosh měl podobu obličeje se slotem na disketovou mechaniku, který vypadal jako ústa, a výklenku pro klávesnici ve tvaru brady v dolní části. Jobsovi se líbil. Díky tomu Macintosh vypadal „přátelsky“, antropomorfně, jako usmívající se obličej. „Ačkoliv Steve nevytyčil žádné mantinely, jeho nápady a inspirace učinily z designu to, čím je,“ prohlásil později Terry Oyama. „Mám-li být upřímný, nevěděli jsme, co to znamená pro počítač, je-li »přátelský«, dokud nám to Steve neřekl.“

.