Libor Kubín První ukázka z knihy Do nitra společnosti Apple od Adama Lashinského popisuje, jak mlčenlivost a tajnůstkářství jsou součástí firemní kultury, jak jsou nováčci zasvěcováni do chodu společnosti. V pokračování se můžete dozvědět, jak funguje informační embargo, které pozice ve společnosti jsou „nedotknutelné“.
Je sice povoleno vodit si do kanceláře návštěvy, ale není povoleno je spouštět z očí. Někteří lidé dokonce uvedli, že byli v naprostém šoku, když viděli zarytou neochotu zaměstnanců Applu nechat svou návštěvu bez dozoru, i když to bylo jen na pár minut v kantýně. Když v roce 2011 navštívil jeden manažer z technologického průmyslu svého známého v Applu, byl požádán, aby o této návštěvě nepsal nic na Twitteru ani neudával místo na Foursquare. Podle Applu a jeho pohledu na svět by totiž taková návštěva bez zjevného důvodu mohla vyvolat diskuze o budoucích plánech společnosti. (Otázkou je, jestli by Apple zakázal i použití funkce „Find My Friends“, která se od konce roku 2011 stala součástí softwaru iPhonu. Jedná se o funkci, kterou společnost popsala jako službu pro sdílení informací o dočasné lokaci.)
Většinou Apple spoléhá na autocenzuru svých zaměstnanců. Někdy ale sleduje, co zaměstnanci mimo kanceláře říkají, i když si odskočí přes ulici na pivo. BJ’s Restaurant a Brewhouse je totiž tak blízko kampusu, že se mu z legrace říká IL-7 („Infinite Loop 7“). Povídá se, že poblíž baru číhá ostraha Applu v civilu a že několik zaměstnanců už přišlo o práci kvůli tomu, že si tam pustili pusu na špacír. Není ani tak důležité jestli je to pravda nebo ne. Kýženému efektu napomáhá už neustálé omílání této historky.
Steve Jobs jednou zmínil, že udržování vnitřních záležitostí v tajnosti se naučil od Walta Disneyho. Tvůrce původního Kouzelného království zastával názor, že kouzlo, které mu veřejnost přisoudila, by zmizelo, pokud by se šířily informace o zákulisí společnosti. Disney tedy zavedl přísné informační embargo na vnitřní chod společnosti. Když se v šedesátých letech plánovalo otevření Walt Disney Worldu na Floridě, Disney sestavil tým, který pracoval na „Projektu X“. Všechna interní sdělení byla očíslována tak, aby bylo možné je dohledat. Celý tento proces popisuje Neal Gabler v rozsáhlé biografii Walt Disney: The Triumph of the American Imagination .
Tlačit na zaměstnance, aby nevypouštěli informace, je jedna věc. V Applu se ale nesmí o projektech mluvit ani mezi kolegy. Jeden z bývalých zaměstnanců Applu popsal situaci ve firmě jako „dokonalé informační embargo“. Týmy jsou záměrně oddělovány. Jednak proto, že aniž by o tom věděly, mohou si vzájemně konkurovat. Za druhé proto, že filozofií Applu je hledět si jen své práce. Tato situace přináší další jasnou výhodu: když se zaměstnanci nevybavují s ostatními, mají víc času na svou vlastní práci. Ne na každého zaměstnance se dá uplatnit tato politika Applu, protože řadoví zaměstnanci nemají dostatek informací k tomu, aby je vůbec mohli šířit. Stejně jako koně s klapkami na očích pokračují ve své práci a nevšímají si ničeho jiného.
Apple vypracoval složitý a znepokojující systém k udržení firemních tajemství. Točí se okolo konceptu obeznámenosti. Předtím, než se na zasedáních začne probírat jakékoliv téma, musí být jisté, že všichni zúčastnění byli s problematikou obeznámeni. To znamená, že byli zasvěceni do určitých tajemství. Bývalý zaměstnanec k tomu dodal: „Dokud si nejste jistí, že všichni jsou do daného projektu zasvěcení, nesmíte o ničem tajném mluvit“. V důsledku této politiky jednotlivé týmy a projekty tvoří dílky celkové mozaiky. Pouze nejvyšší představitelé Applu vědí, jak tato mozaika vypadá jako celek. Připomíná to trochu jednotky partyzánského odboje, které také nedisponují informacemi o ostatních jednotkách, aby nemohly prozradit své spolubojovníky. Bývalý odborník na hardware, Jon Rubinstein, v roce 2000 použil méně lichotivé, ale stejně odpovídající přirovnání, když pro Businessweek uvedl: „Máme tady buňky jako nějaká teroristická organizace. Všechno funguje na bázi informačního embarga.“
Stejně jako v jakékoliv jiné utajené organizaci se nepočítá s důvěryhodností. Nováčkům je upřen přístup k informacím, dokud si nezískají důvěru svého nadřízeného. Zaměstnanci často říkají, že pracují na „klíčových technologiích“, než aby zmínili konkrétní výrobky, nebo vykládají historky o tom, jak během měsíční zkušební doby nemohli sedět s ostatními členy týmu. V Applu vůbec neexistuje schéma organizace, které je pro ostatní společnosti naprosto běžnou záležitostí. Jsou v něm informace, které samotní zaměstnanci nepotřebují a veřejnost by se k nim neměla dostat. (V květnu 2011 otiskl časopis Fortune svou vlastní verzi takového grafu. Tehdy se mezi návštěvníky Applu povídalo, že zaměstnanci byli hodně nervózní, pokud někdo zahlédl tento graf na jejich stole.) Zaměstnancům jako zdroj podstatných informací slouží interní adresář Apple (Apple Directory). Tento elektronický průvodce obsahuje jména všech zaměstnanců, jejich týmy, nadřízené, umístění, emailové adresy, telefonní čísla a můžou se v něm objevit i fotografie.
K tomu, aby zaměstnanci věděli, kdo drží faktickou moc, nepotřebují žádné grafy. Společnost řídí výkonný tým složený z několika ředitelových poradců, ve spolupráci se skupinou méně než stovky viceprezidentů. Oficiální pozice ale ne vždy odpovídá připsanému statusu. Každý si uvědomuje, že ve společnosti existuje kastovní systém. Průmysloví designéři jsou nedotknutelní, stejně jako byla nedotknutelná skupinka inženýrů, která se Stevem Jobsem spolupracovala od počátku Applu až do jeho smrti. Jen hrstka z nich se pyšní titulem DEST (distinguished engineer/scientist, technologist). Tito lidé pracují samostatně. Mají velký vliv, ale žádné manažerské povinnosti. Jinak se připsaný status mění podle toho, který výrobek je právě označen za prioritní. Díky rostoucímu úspěchu iPhonu a iPadu se nejdůležitějším oddělením společnosti stal tým softwarových inženýrů, kteří pracovali na softwaru pro mobilní operační systém, takzvaný iOS. Vysoko na firemním žebříčku se nacházeli hardwaroví inženýři, a ač neradi, také prodejci spojení s prioritními výrobky, následováni lidmi z týmů iTunes, iCloud a ostatních internetových služeb. Zaměstnanci, kteří se věnovali hlavně Macintoshi, byli v této době považováni za druhořadé, ačkoliv dříve patřili mezi smetánku. Pozice v odbytu, personalistice nebo oddělení péče o zákazníky se do soutěže o nejatraktivnější místo v Applu ani nepočítaly.
I když je obehnání hradbami pro Apple typické, hradby uvnitř hradeb jsou stále překvapivé. Jeden z bývalých zaměstnanců společnosti uvedl: „V Applu nenajdete žádné dveře otevřené“. Čipové karty vám zajistí vstup pouze do určitých míst. Výjimkou přitom není, pokud podřízený má vstup tam, kam jeho šéf nemůže. Některé oblasti jsou zabezpečené víc než jiné, ale nemusí to nutně souviset s tajnými projekty, na kterých se pracuje. Příkladem je dílna průmyslového designu, kam je přístup omezen natolik, že se tam dostane jen hrstka zaměstnanců.
Neurolog David Eagleman ve svém bestselleru Incognito popisuje škodlivý vliv tajnůstkářské politiky na fungování společnosti. „Nejdůležitější věc, kterou bychom o tajnůstkaření měli vědět je, že škodí mozku.“ Lidé se chtějí o tajemství podělit a mají k tomu přirozené sklony. Apple tento problém řeší tak, že se snaží zaměstnance udržet v co největší nevědomosti. Nabíledni je pak ale otázka spokojenosti takovýchto zaměstnanců.
Celkově vzato nabízí Apple prostředí založené na spolupráci, které nepodporuje zjevné pletichaření. Podle bývalých zaměstnanců je důvodem spolupráce struktura podobná vojenským jednotkám. „Všem je jasné, že klíčem k úspěchu je hladká spolupráce mezi jednotlivými jednotkami“, podotkl Rob Schoeben, bývalý viceprezident, který dohlížel na marketing softwarových aplikací. „V Applu spolu týmy neustále spolupracují. Pokud by někdo kazil spolupráci, Steve Jobs by mu zakroutil krkem“, dodal ještě za Jobsova života. Microsoft měl za Billa Gatese reputaci hrůzné organizace plné rivality. Gates měl totiž v oblibě výsledky mentality založené na přežití nejsilnějšího.
Kultura Applu sice může být založená na spolupráci, ale stejně není nijak zvlášť příjemná a v podstatě nikdy tam nepanuje uvolněná atmosféra. Pozorovatel Applu s kontakty na vysokých pozicích k tomu uvedl: „Když se procházíte po kampusu, nikdy nebudete mít dojem, že se tam lidi flákají. Hádky tam můžou přerůst do osobních a velmi nepříjemných rozměrů. Panuje tam názor, že v zájmu dosažení dobrých výsledků můžete kohokoliv vydusit.“ Do hry také vstupují vysoké standardy Applu. „Hlavním zájmem společnosti je touha po dokonalosti“, uvedl jeden bývalý manažer. „A být dokonalý je dost těžké.“ Další bývalý zaměstnanec Applu zmínil, že v podstatě neměl žádné volno, protože mu je kazily neustálé a naléhavé „Stevovy prosby“. „Většinou to bylo tak, že výrobek, na kterém jsem pracoval se do centra Stevovy pozornosti dostal během mé dovolené. Tak jsem musel rychle nastoupit do letadla a pracovat celý víkend.“
Podstatnou roli hraje také soutěživá povaha společnosti. Bývalý představitel jedné ze společností z dodavatelského řetězce Applu uvedl: „Pracovat tam je každodenní boj. Pokud chvíli nedáváte pozor, zpomalíte celý tým.“ Bývalý manažer společnosti popsal situaci obdobně: „Všichni mají pocit, že ze sebe musí vydat to nejlepší. Prostě nechcete být slabým článkem. Obecně platí, že svou firmu nechcete potopit. Všichni zaměstnanci tvrdě pracují a jsou společnosti absolutně oddaní.“
Firemní kultura Applu je pravým opakem situace v Googlu, kde na stěnách visí letáčky lákající na mimopracovní aktivity od lyžování až po večery autorského čtení. V Applu se občas objeví kapela sponzorovaná týmem iTunes a k dispozici je i posilovna (která není zadarmo), ale kromě toho chodí zaměstnanci Applu do práce, aby opravdu pracovali. „Když přijdete na schůzku, nezačnete se bavit o chalupě u jezera, kde jste trávili víkend. Jdete rovnou k věci“, podotkl výše postavený inženýr Applu. Rozdílnost od jiných společností přímo bije do očí. Tento inženýr dodal: „Když spolupracujete s lidmi z jiných firem, práce není tak intenzivní. V Applu jsou všichni své práci naprosto oddaní. Domů chodí pozdě v noci a nikdy nevystupují z role zaměstnance Applu. Jejich práce je i jejich náboženstvím.“
Desítky let panuje v Applu stále stejný přístup k práci. Ve vydání časopisu Esquire z roku 1986 se objevil článek o pracovním prostředí společnosti Apple. Joe Nocera zde popsal Jobsův přístup:
Často mluvil o tom, že chce v Applu vytvořit „šíleně dobré“ pracovní prostředí. Neměl ale na mysli neodolatelné zážitky a velkorysé odměny. Místo toho mluvil o prostředí, kde budete pracovat více a déle než kdykoliv předtím, kde budete v neustálém stresu z uzávěrek, kde budete mít větší odpovědnost, než jste si kdy mysleli, že zvládnete, kde nebudete mít dovolenou a budete rádi, když alespoň občas budete mít volný víkend…a nebude vám to vadit! Budete z toho nadšení! Dospějete do stádia, kdy bez své práce, odpovědnosti a stresu z uzávěrek nebudete moci žít. Stevovi zaměstnanci sdíleli stejné pocity, které byly fascinující, osobní a důvěrné. Tyto pocity je spojovaly a vytvářely pouto, kterému nemohl rozumět nikdo, kdo v Applu nepracoval.
V podstatě nikdo o práci v Applu nemluví jako o zábavě. Když jste se zaměstnanců zeptali, jestli si myslí, že je na jejich pracovišti „legrace“, odpovědi byly až překvapivě konzistentní. „Lidé jsou pro svou práci neuvěřitelně nadšení“, řekl bývalý zaměstnanec. „ V Applu se neuplatňuje politika uznání a oslav úspěchu. Všechno se točí jen kolem práce.“ Jiný zase dodal: „Pokud jste skalní fanoušek Applu, pak je to naprosto kouzelné. Prostředí je tam ale dost drsné. Máte výrobky, na kterých se pracuje od počátku až do uvedení, což vám zabere dost času.“ Třetí názor je na chlup podobný dvěma předešlým: „Lidé jsou tak nadšení pro svou práci, že považují firemní misi za svou vlastní.“
Do Applu nejdete pracovat ani pro zábavu ani pro peníze. Společnost samozřejmě vychovala nejednoho milionáře – zvláště z těch, kteří si nástup do firmy nebo nákup jejích akcií dobře načasovali do období prvních pěti let po Jobsově návratu. Frederic Van Johnson, bývalý zaměstnanec marketingu, k tomu dodal: „Tady v Silicon Valley vám spousta firem dá hodně peněz. Peníze ale nejsou všechno.“
O Applu se říká, že platí srovnatelně s ostatními firmami v branži – ale o nic lépe. Zkušený ředitel může mít roční plat okolo 200 000 dolarů plus odměny, na kterých si v úspěšném roce může přivydělat až 50 %. O penězích se v Applu nemluví. Johnson uvedl: „Podle mě je super, když jste nadšení pro svou práci a pro vyrábění skvělých věcí. Když přijdete do hospody a vidíte, že většina lidí používá výrobky vaší firmy – to má vážně něco do sebe. Je to pocit k nezaplacení.“
Steve Jobs k otázce štěstí a radosti zaměstnanců přistupoval zcela odlišně, peníze ho vůbec nezajímaly. Říkal, že neví o nikom, kdo by o své práci nemluvil jako o nejpřínosnější zkušenosti v životě. „Lidé tu práci milují a to je úplně něco jiného než kdybyste řekli, že je to baví. Zábava netrvá věčně.“
Buď jsou to keci a zaměstnanci když to čtou tak si klepou na čelo a nebo jsou hodně zvláštní ti zaměstnanci a na čelo si klepu já :)
Tak ty výrobky za to stojí, to je evidentní, ale že by kvůli tomu musel Jobs přijít o játra a předčasně zemřít, to je trochu extrém. Nekamenujte mě…
Nemám pocit, že by rakovinu dostal právě proto, že byl CEO Applu.