Amaya Tomanová Kniha Leandera Kahneyho, popisující život i kariéru Tima Cooka, vychází již za pár dní. Dílo mělo být původně mnohem obsáhlejší a jeho součástí byly i detaily, týkající se Steva Jobse. Část obsahu se nakonec do knihy nevešla, Kahney se o něj ale podělil se čtenáři serveru Cult of Mac.
Lokálně a dokonale
Steve Jobs proslul jako perfekcionista, který měl rád vše pod kontrolou – výroba počítačů nebyla v tomto ohledu výjimkou. Když po svém odchodu z Applu v polovině osmdesátých let založil firmu NeXT, chtěl dokonale ovládat a kontrolovat i výrobu. Brzy ale zjistil, že to nebude nic jednoduchého. Leander Kahney, autor životopisu Tima Cooka, nabízí zajímavý vhled do zákulisí provozu Jobsova NeXTu.
Randall E. Stross ve svém díle „Steve Jobs and the NeXT Big Thing“ bez skrupulí označil lokální výrobu počítačů NeXT za „nejdražší a nejméně chytrý závazek, ke kterému se kdy Jobs odhodlal“. V průběhu jediného roku, kdy NeXT provozoval vlastní továrnu na výrobu počítačů, přišel jak o peněžní prostředky, tak i o zájem ze strany veřejnosti.
Vlastní výroba počítačů byla něčím, o co Jobs usiloval od samého začátku. V počátcích provozu společnosti NeXT měl Jobs vcelku střízlivý plán, podle kterého se o část výroby měli postarat smluvní partneři, zatímco NeXT jako takový obstará finální sestavení a testování. V roce 1986 ale zvítězil Jobsův perfekcionismus a touha po dokonalé kontrole, a rozhodl se, že jeho firma nakonec zastane celou automatizovanou výrobu vlastních počítačů. K té mělo docházet přímo na území Spojených států.
Prostory továrny se nacházely v kalifornském Fremontu a rozkládaly se na 40 tisících čtverečních stop. Továrna se nacházela nedaleko místa, kde se jen před pár lety vyráběly Macintoshe. Jobs údajně s finanční ředitelkou NeXTu Susan Barnes žertoval o tom, že se poučil z chyb při spouštění automatizované výroby pro Apple, takže by provoz továrny NeXTu měl být bezproblémový.
Správný odstín, správný směr, a žádné věšáky
Část práce ve zmíněné továrně zastávali roboti, sestavující desky plošných spojů pro počítače od NeXTU za pomoci technologie, která je v současné době běžná ve většině továren světa. Podobně jako při výrobě Macintoshů chtěl mít Jobs i v tomto případě pod kontrolou všechno – včetně barevného nátěru strojů v továrně, které se nesly v přesně stanovených odstínech šedé, bílé a černé. Na odstínech strojů Jobs přísně trval, a když jeden z nich dorazil v lehce odlišné barvě, Steve jej nechal bez okolků vrátit zpět.
Jobsův perfekcionismus se projevoval i v jiných směrech – požadoval například, aby stroje postupovaly při sestavování desek zprava doleva, což byl opačný směr, než bylo v tehdejší době obvyklé. Důvodem bylo mimo jiné to, že Jobs chtěl továrnu zpřístupnit veřejnosti, a ta měla podle jeho názoru právo sledovat celý proces tak, aby z jejího pohledu působil co nejpříjemněji.
K veřejnému zpřístupnění továrny ale nakonec nedošlo, a tak se tento krok nakonec ukázal jako velmi nákladný a bezvýsledný.
Nejednalo se ale o jediný krok v zájmu zpřístupnění továrny pro případné návštěvníky – Jobs zde například nechal nainstalovat speciální schodiště, bílé stěny v galerijním stylu nebo třeba luxusní kožená křesla v lobby, z nichž jedno stálo 20 tisíc dolarů. V továrně mimochodem chyběly věšáky, kam by si zaměstnanci mohli odkládat své kabáty – Jobs se obával, že by jejich přítomnost narušila minimalistický vzhled interiérů.
Dojemná propaganda
Jobs výši nákladů na vybudování továrny nikdy nezveřejnil, spekuluje se ale o částce „výrazně nižší“ než 20 milionů dolarů, které byly zapotřebí pro vybudování továrny na Macintoshe.
Technologii výroby předvedl NeXT v krátkém filmu s názvem „The Machine That Builds Machines“. Ve filmu „účinkovali“ roboti, pracující s deskami za zvuků hudby. Jednalo se téměř propagandistický snímek, ukazující všechny možnosti, které továrna NeXTu nabízela. Článek v časopise Newsweek z října roku 1988 dokonce popisuje, jak se Jobs pohledem na pracující roboty téměř dojal k slzám.
Tak trochu jiná továrna
Magazín Fortune popsal výrobní závod NeXTu jako „ultimátní počítačovou továrnu“, obsahující téměř vše – lasery, roboty, rychlost, a překvapivě malé množství defektů. Obdivný článek popisuje například robota se vzhledem šicího stroje, který v obrovské rychlosti sestavuje integrované obvody. Obsáhlý popis je zakončen sdělením, jak roboti ve velké míře předčili v továrně lidskou sílu. V závěru článku cituje Fortune Steva Jobse – ten tehdy prohlásil, že je na „továrnu stejně pyšný, jako na počítač“.
Společnost NeXT pro svou továrnu nestanovila žádné výrobní cíle, výrobní linka byla ale podle tehdejších odhadů schopná chrlit více než 207 tisíc zkompletovaných desek ročně. Továrna navíc disponovala prostory pro druhou linku, která by objem výroby mohla zdvojnásobit. Těchto čísel ale NeXT nikdy nedosáhl.
Jobs stál o vlastní automatizovanou výrobu ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním bylo utajení, kterého by šlo při převedení výroby na partnerskou firmu dosáhnout o poznání hůře. Druhým byla kontrola kvality – Jobs měl za to, že zvýšení automatizace sníží pravděpodobnost výskytu výrobních vad.
Díky vysoké automatizaci se továrna na počítače značky NeXT od ostatních výrobních závodů v Silicon Valley značně lišila. Namísto „modrých límečků“ zde byli zaměstnáni převážně pracovníci s různými stupni vysokoškolského vzdělání technického směru – podle dostupných údajů mělo až 70 % zaměstnanců továrny titul PhD.
Willy Jobs Wonka
Podobně jako Willy Wonka, majitel továrny z knihy Roalda Dahla „Karlík a továrna na čokoládu“ chtěl i Steve Jobs dosáhnout toho, aby se jeho výrobků nedotkla lidská ruka, dokud se nedostanou ke svým majitelům. Do role Willyho Wonky se Jobs ostatně stylizoval i o několik let později, kdy v jeho charakteristickém obleku prováděl po Apple kampusu miliontého zákazníka, který si zakoupil iMac.
Randy Heffner, viceprezident výroby, kterého Jobs nalákal do NeXTu ze firmay Hewlett-Packard, označil výrobní strategii společnosti za „vědomou snahu o konkurenceschopnou výrobu za pomoci účinného řízení zásob majetku, kapitálu i lidí“. Podle svých vlastních slov se k NeXTu připojil právě kvůli jeho výrobě. Za přednosti automatizované výroby v NeXTu označil Heffner především vysokou kvalitu nebo nízkou míru výskytu závad.
Kde se stala chyba?
Jakkoli byl Jobsův nápad s automatizovanou výrobou skvělý, praxe nakonec selhala. Jedním z důvodů neúspěchu výroby byly finance – koncem roku 1988 vyráběl NeXT 400 počítačů měsíčně, aby naplnil poptávku. Továrna ale měla podle Heffnera kapacitu na výrobu 10 tisíc jednotek měsíčně, Jobs měl ale obavy z možných hromadících se neprodaných kusů. Postupem času výroba klesla na méně než stovku počítačů měsíčně.
Náklady na výrobu byly v kontextu reálně prodaných počítačů neúměrně vysoké. Továrna byla v provozu až do února roku 1993, kdy se Jobs rozhodl dát svému snu o automatizované výrobě sbohem. Spolu s ukončením provozu továrny se Jobs také definitivně rozloučil se snahou o vlastní výrobu.
