Filip Brož Je to jako setkání po několika letech. Již z dálky cítím v ruce ten chladný kus kovu. Zadní strana sice už tak nezáří, namísto toho je viditelná patina a škrábance. Těším se, až přiložím palec a roztočím typické ovládací kolečko Click Wheel. Básním tady o opětovném použití dnes již „mrtvého“ iPodu Classic. Devátého září to budou přesně dva roky, co Apple tento legendární přehrávač vyřadil z nabídky. Mám štěstí, že jednoho klasika mám stále doma.
První iPod Classic přišel na svět 23. října 2001 a doprovázel ho slogan Steva Jobse „tisíc skladeb ve tvé kapse“. iPod obsahoval pevný disk s kapacitou 5 GB a černobílý LCD displej. Ve Spojených státech se prodával za 399 dolarů, což nebylo zrovna málo. Již u prvního modelu se objevilo tlačítko Click Wheel, které během několika let prošlo obrovským vývojem. Princip ovládání však zůstal zachován. Od té doby spatřilo světlo světa celkem šest různých generací tohoto zařízení (prohlédněte si Obrazem: Od prvního iPodu až po iPod classic).
Legendární Click Wheel
Menší odklon přišel u třetí generace, kde Apple namísto Click Wheelu použil vylepšenou verzi Touch Wheel, plně nemechanické řešení s tlačítky separovanými a umístěnými pod hlavní displej. V další generaci se však Apple vrátil ke starému dobrému Click Wheelu, který na přístroji zůstal až do ukončení výroby.
Když jsem nedávno s iPodem Classic vyšel do ulic, připadal jsem si trochu mimo. iPod dnes mnoho lidí přirovnává k vinylům, které jsou sice dnes opět v módě, ale před deseti, dvaceti lety, kdy byly hitem CD, šlo o zastaralou technologii. Stále sice v ulicích narážíte na stovky lidí s ikonickými bílými sluchátky, ale ty už nevedou z malých „hudebních“ krabiček, ale hlavně z iPhonů. Potkat iPod už není dnes zdaleka běžné.
Používat iPod Classic má ovšem spousty výhod. Ta hlavní spočívá v tom, že poslouchám jen a pouze hudbu a nevěnuji se jiným činnostem. Pokud vezmete do ruky iPhone, zapnete Apple Music či Spotify, pevně věřím, že nebudete jen poslouchat hudbu. Vaše mysl vás po zapnutí první písničky okamžitě zavede do zpráv, Twitteru, Facebooku a skončíte u obyčejného surfování po internetových stránkách. Pokud nepraktikujete mindfulness, z hudby se stane obyčejná kulisa. Jakmile jsem ale poslouchal songy z iPodu Classic, nedělal jsem nic jiného.
O tomto problémů hovoří i mnoho odborníků, například psycholog Barry Schwartz, který vystupoval i na konferenci TED. „Tento jev se nazývá paradox volby. Příliš mnoho možností na výběr nás může velmi rychle otupit a způsobit stres, úzkost až depresi. Typické pro tuto situaci jsou hudební streamovací služby, kde nevíme, co si vybrat,“ tvrdí Schwartz. Z toho důvodu fungují v každé firmě kurátoři, tedy lidé, kteří tvoří hudební playlisty šité na míru uživatelům.
Tématu hudby se věnuje i komentář Pavla Turka v aktuálním vydání týdeníku Respekt. „Neuvěřitelné patnáctitýdenní kralování na špici britského žebříčku minulý pátek završila píseň One Dance kanadského rappera Drakea. Tento hit je totiž svou nenápadností a nepravděpodobností úspěchu tím nejtypičtějším hitem 21. století,“ píše Turek. Podle něho se zcela proměnila metodika sestavování žebříčků hitparád. Od roku 2014 se už totiž nepočítají pouze prodeje fyzických a digitálních singlů, ale také četnost přehrání na streamovacích službách, jako je například Spotify nebo Apple Music. A právě tady Drake spolehlivě válcuje veškerou konkurenci, i když „nekandiduje“ s typickou hitovkou.
V minulých letech o hitparádě mnohem více rozhodovali manažeři, producenti a mocní šéfové z hudební branže. Internet a streamovací hudební společnosti však vše změnili. „Před dvaceti lety nikdo nedokázal zjistit, kolikrát si fanoušek desku doma poslechl. Díky statistikám streamování to víme přesně a přináší to zjištění, že názory expertů a profesionálů z branže se mohou zcela rozcházet s tím, co veřejnost skutečně chce,“ dodává Turek. Drakeova píseň dokazuje, že dnes může být nejúspěšnější i nenápadnější skladba, často odpovídající poslechu v pozadí.
Sám sobě kurátorem
V době éry iPodů jsme však všichni byli sami sobě kurátory. Hudbu jsme vybírali podle vlastního uvážení a citu. Doslova každá písnička, která se nám uložila na pevný disk iPodu, prošla naším selektivním výběrem. Zcela tak odpadl jakýkoliv paradox volby. Maximální kapacita iPodu Classic přitom činí 160 GB, což je podle mě naprosto optimální úložiště, ve kterém se vyznám, najdu písničky, které hledám, a během nějaké doby si stihnu i vše poslechnout.
Každý iPod Classic také umí takzvanou funkci Mixy Genius, ve kterém naleznete již předpřipravené playlisty podle žánrů či umělců. Seznamy písniček jsou sice vytvořené na základě počítačového algoritmu, ale hudbu museli dodat samotní uživatelé. Vždy jsem také snil o tom, že když na ulici potkám jiného člověka s iPodem v ruce, budeme si moct mezi sebou hudbu vyměňovat, ale tak daleko to s iPody nikdy nedošlo. Často si ale lidé například dávali dárky v podobě iPodů, které již byly naplněnými výběrem písniček. V roce 2009 dokonce americký prezident Barack Obama daroval britské královně Alžbětě II. iPod plný písniček.
Také si pamatuji, že když jsem poprvé spustil Spotify, jako první jsem vyhledával v playlistech „Steve Jobs‘ iPod“. Dodnes ho mám uložený v iPhonu a vždy se v něm velmi rád inspiruji.
Hudba jako kulisa
Zpěvák a kytarista anglické rockové kapely Pulp, Jarvis Cocker, v rozhovoru pro list The Guardian řekl, že lidé chtějí neustále něco poslouchat, ale hudba již nestojí ve středu jejich pozornosti. „Je to něco jako vonná svíčka, hudba funguje jako doprovod, navozuje pohodu a příjemnou atmosféru. Lidé sice poslouchají, ale jejich mozek řeší úplně jiné starosti,“ pokračuje Cocker. Podle něho je těžké, aby se noví umělci prosadili v té obrovské záplavě. „Je těžké získat pozornost,“ dodává zpěvák.
Tím, že stále používám starý iPod Classic, si připadám, že jdu proti proudu hektického a náročného života. Při každém zapnutí jsem alespoň malinkým kouskem mimo konkurenční boje streamovacích služeb a jsem sám svým kurátorem a dýdžejem. Při pohledu na internetové bazary a aukce si také všímám, že cena iPodu Classic stále roste. Myslím si, že jednou může mít podobnou hodnotu jako první modely iPhonů. Možná se i jednou dočkám, že se zcela vrátí, stejně jako se na výsluní vrátily staré vinylové desky…
kill the hipster
Také mám stále iPod 160GB, za prvé stále pro backup mojí iTunes knihovny je dostatečný a pak ho stále používám a budu. Je to obdobně jako s čtečkami knih, tam vás také nic nerozptyluje a vy tak více přečtete:)
No takže kdyz chce autor jen nerušeně poslouchat a iPhone ho nutí serfovat a psat sms tak by me zajímalo zda nechá ten telefon doma nebo ma iPod na nerušené poslouchani a v druhé kapse iPhone – a pak je jakýkoliv důvod pro iPod pohřbenej. ;)
Jako ja se ani nedivim, ze autor tady óduje :-). Dneska trapnej iPod Shuffle (2GB) a nano (16GB) to je uplne nepouzitelny! Na to se mi nevejde ani hudba co jsem si na iTunes koupil! A to nemluvim o spouste další muziky co jsem koupil jinde, mám na CD, nebo DVD atp. Jedinej iPod Touch, ale ten je zase treba na behani zbytecne velkej, i kdyz pravda asi mensi a uz s podobnou kapacitou jako Classic. A jeste me rozciluje Apple, kterej prodava 128GB variantu jen ve svem obchode, takze neni mozne cekat nejaky slevovy konkurencni boj. Tfuj!
Jsem hrozně rád, že jsem ze „starý školy“ a muzice věnuju zaslouženou pozornost. Teď sjíždím pořád dokola celou diskografii Muse, tak mám co „studovat“.
Je fakt, že mi to i krátí cestu, když někam jdu, ale hudbě věnuu celou dobu pozornost. :-) I proto, pokud zamířím zase do vod iPhone, má pro mě cenu jen 128GB verze (i kvůli spoustě fotkám, který chci pořizovat).
Měl jsem letitého ipoda 80GB, vetší ještě nebyl, kterého jsem miloval. Pak se nějaký chytrák rozhodl, že mi vykrade auto a mě se teď stýská. Fňuk.