Zavřít reklamu
Zprávy

Steve Jobs – ukázky z knihy III.

Libor Kubín
15

Milí čtenáři, Jablíčkář vám opět přináší exkluzivně nezkrácenou, finální ukázku kapitoly 32 z připravované životopisné knihy Steva Jobse. V České republice bude vydána 15. 11. 2011. Vy si ji již nyní můžete předobjednat za zvýhodněnou cenu 420 Kč.

Přátelé Pixaru

…a také nepřátelé

Život brouka

Když Apple vyvinul iMac, jel jej Jobs s Jonym Ivem ukázat lidem do studia Pixar. Věřil, že stroj má kurážnou povahu a jistě zapůsobí na tvůrce Buzze Rakeťáka a Woodyho, a líbilo se mu, že Ive i John Lasseter mají talent hravým způsobem propojovat umění s technologií.

Pixar byl pro Jobse útočištěm, kam se mohl uchýlit, když toho na něj bylo v Cupertinu příliš. V Applu byli manažeři často unavení a popudliví a také Jobs byl poněkud těkavý a lidé z něho bývali nervózní, protože nikdy nevěděli, jak si u něho zrovna stojí. V Pixaru naproti tomu byli všichni klidnější, vlídnější a usměvavější, jak k sobě navzájem, tak k Jobsovi. Jinými slovy, atmosféru na pracovišti určoval vždy ten nejvyšší – v Apple Jobs a v Pixaru Lasseter.

Jobs miloval hravost filmové tvorby a s nadšením se učil počítačovým kouzlům, díky nimž se například v kapkách deště lámaly paprsky slunečního světla anebo se stébla trávy vlnila ve větru. Zde byl však schopen oprostit se od touhy mít všechno pod svou absolutní kontrolou. Právě v Pixaru se naučil nechat ostatní volně rozvíjet jejich tvůrčí potenciál a nechat se jimi vést. Bylo to hlavně tím, že měl rád Lassetera, jemného umělce, jenž podobně jako Ive uměl probudit v Jobsovi to nejlepší.

Jobsovou hlavní úlohou v Pixaru bylo vyjednávání, což byla oblast, kde mohl naplno uplatnit svou přirozenou horlivost. Nedlouho po premiéře Toy Story (Příběhu hraček) se střetl s Jeffreym Katzenbergem, který v létě 1994 odešel od Disneyho, spojil se se Stevenem Spielbergem a Davidem Geffenem a založili nové studio, DreamWorks SKG. Jobs byl přesvědčen, že jeho tým z Pixaru se Katzenbergovi, když byl ještě u Disneyho, svěřil s plány na nový film A Bug’s Life (Život brouka) a že DreamWorks jim nápad s animovaným filmem o hmyzu ukradli a udělali podle něj film Antz (Mravenec Z): „Když Jeffrey ještě dělal animaci u Disneyho, mluvili jsme s ním o svých nápadech na Život brouka,“ říká Jobs. „Za šedesát let dějin animovaného filmu nikoho nenapadlo udělat film o hmyzu – až Lassetera. Byl to jeden z jeho geniálních nápadů. A Jeffrey od Disneyho najednou odešel, založil si DreamWorks a vtom náhodou dostal nápad na animovaný film – jejda! – o hmyzu. A dělal, že o našem nápadu nikdy neslyšel. Lže. Lže a ani se přitom nezačervená.“

Tak to však nebylo. Skutečný příběh je trochu zajímavější. Katzenberg, dokud byl u Disneyho, skutečně neslyšel o pixarovských nápadech na Život brouka. Ale když odešel a založil si DreamWorks, byl nadále v kontaktu s Lasseterem a čas od času si zatelefonovali, jen aby spolu prohodili pár slov ve stylu: „Ahoj, kámo, jak jde život, co pořád děláš?“ A když byl Lasseter v ateliérech Universalu, kde DreamWorks také natáčeli, zavolal Katzenbergovi a ještě s několika kolegy se sešli. Když se Katzenberg zeptal, co mají v plánu dál, Lasseter mu to řekl. „Popsali jsme mu Život brouka, kde hraje hlavní roli mravenec, který dá dohromady ostatní hmyz a angažuje partu artistů z blešího cirkusu, aby porazil žravé luční kobylky,“ vzpomíná Lasseter. „Měl jsem být opatrnější. Jeffrey se pořád vyptával, kdy to chceme uvést.“

Lasseter si začal dělat starosti, když se začátkem roku 1996 doslechl, že DreamWorks chystá svůj vlastní počítačově animovaný film o mravencích. Zavolal Katzenbergovi a na rovinu se ho na to zeptal. Katzenberg se rozpačitě smál a vykrucoval a vyptával se Lassetera, kde o tom slyšel. Lasseter se zeptal znovu, a to už Katzenberg přiznal barvu. „Jak jsi to mohl udělat?“ řval na něho Lasseter, který jen zřídkakdy zvyšoval svůj jemný hlas.

„Měli jsme tenhle nápad už dlouho,“ tvrdil Katzenberg, jehož prý na tu myšlenku přivedl ředitel vývoje DreamWorks.

„Nevěřím,“ odvětil Lasseter.

Katzenberg připustil, že Mravence Z udělal kvůli bývalým kolegům od Disneyho. Prvním větším filmem DreamWorks byl Prince of Egypt (Princ egyptský), který měl mít premiéru na Den díkůvzdání 1998 a on se polekal, když zjistil, že Disney plánuje na tentýž víkend premiéru pixarovského Života brouka. Rychle proto dodělal Mravence Z, aby přiměl Disneyho změnit datum premiéry Života brouka.

„Běž do prdele,“ ulevil si Lasseter, který za normálních okolností takto nikdy nemluvil. A s Katzenbergem pak třináct let nepromluvil.

Jobs zuřil. A svým emocím dával průchod mnohem zkušeněji než Lasseter. Zatelefonoval Katzenbergovi a začal na něj řvát. Katzenberg mu udělal nabídku: odloží výrobu Mravence Z, když Jobs a Disney přesunou premiéru Života brouka tak, aby nekolidovala s Princem egyptským. „Bylo to nestoudné vydírání a já na něj nepřistoupil,“ vzpomíná Jobs. Řekl Katzenbergovi, že Disney datum premiéry za žádnou cenu nezmění.

„Ale mohl by,“ odpověděl Katzenberg. „Ty přece dokážeš, co si vzpomeneš. A učil jsi to i mě!“ Řekl, že když byl Pixar skoro na mizině, přišel ho zachránit smlouvou na Příběh hraček. „Já byl tenkrát jediný, kdo vás nenechal na holičkách, a ty je teď necháš, aby tě použili proti mně.“ Naznačil, že jestli Jobs chce, může prostě přibrzdit produkci Života brouka a studiu Disney nic neříct. A Katzenberg pak pozdrží Mravence Z. „Na to zapomeň,“ řekl Jobs.

Katzenberg byl ale na koni. Bylo jasné, že Eisner a Disney využívají filmu od Pixaru, aby se mu pomstili za to, že ze studia Disney odešel a založil si konkurenční studio. „Princ egyptský byla první věc, kterou jsme udělali, a oni na den naší premiéry schválně nasadili něco svého, jen aby nás naštvali,“ řekl. „Ale já to viděl jako Lví král: jestli mu strčíš ruku do klece a sáhneš na mě, budeš litovat.“

Žádná ze stran neustoupila a dva podobné filmy o hmyzu vzbudily nebývalý zájem médií. Disney se snažil Jobse umlčet, protože se domníval, že rozdmýchávání konkurenčních bojů by jen posloužilo jako reklama pro Mravence Z, ale Jobs nebyl z těch, kteří si nechají snadno zacpat pusu. „Zlí hoši většinou nevyhrávají,“ řekl v rozhovoru pro Los Angeles Times. Pohotový marketingový expert DreamWorks Terry Press navrhl: „Steve Jobs by si měl vzít prášek.“

Mravenec Z měl premiéru začátkem října 1998. Nebyl to špatný film. Neurotického mravence, žijícího v konformistické společnosti a toužícího projevit svoji individualitu, namluvil Woody Allen. „Toto je woodyallenovská komedie, jaké Woody Allen už netočí,“ napsal Time. V Americe vydělal film 91 milionů a ve světě 172 milionů.

Život brouka přišel o šest týdnů později, jak bylo původně plánováno. Měl výpravnější scénář, který obrátil naruby Ezopovu bajku o mravenci a lučním koníkovi, a také byl vytvořen s mnohem větší technickou dovedností, díky níž se diváci mohli pokochat například detailními pohledy na louku z mravenčí perspektivy. Time o něm pěl chválu: „Tvůrci odvedli tak hvězdnou práci, když stvořili tuto širokoúhlou říši stébel, listů, trav a labyrintů obývaných desítkami ošklivých, ztřeštěných a roztomilých stvoření, že film DreamWorks vedle jejich díla působí jako rozhlasová hra,“ napsal kritik Richard Corliss. A v pokladně si film vedl také mnohem lépe než Mravenec Z – 163 milionů ve Spojených státech a 363 milionů celosvětově. (Porazil i Prince egyptského. )

O několik let později se Katzenberg náhodou setkal s Jobsem a pokusil se věci mezi nimi urovnat. Trval na tom, že když byl u Disneyho, nikdy neslyšel o nápadech na Život brouka, a kdyby ano, jeho smlouva s Disneym by mu umožňovala podílet se na zisku, takže by o něčem takovém nelhal. Jobs nad tím mávl rukou. „Žádal jsem tě, abys posunul datum premiéry, a tys odmítal, tak se mi nemůžeš divit, že jsem bránil svoje dítě,“ řekl Katzenberg. Vzpomínal, že Jobs kývl, že chápe. Jobs však později řekl, že Katzenbergovi ve skutečnosti nikdy neodpustil:

„Náš film porazil jeho film ve výdělku. Dopadlo to dobře? Ne, nedopadlo, protože lidi teď koukají, jak všichni v Hollywoodu najednou dělají filmy o hmyzu. Sebral Johnovi ten originální nápad, a to se už nedá nahradit. Způsobil tím nesmírnou škodu, takže jsem mu už nemohl věřit, ani když to chtěl urovnat. Přišel za mnou po úspěchu se Shrekem a říkal mi: ‚Změnil jsem se. Jsem jiný člověk. Konečně žiju v míru sám se sebou,‘ a takové ty bláboly. Říkal jsem si, dej mi pokoj, Jeffrey. On sice tvrdě pracuje, ale když vím, jaká je jeho morálka, tak prostě nemůžu být rád, že takový člověk má v tomhle světě úspěch. V Holywoodu se strašně lže. Je to divný svět. Ti lidé lžou, protože se pohybují v branži, kde neexistuje zodpovědnost za práci. Žádná. A tak jim to prochází.“

Důležitější než porážka Mravence Z – ačkoliv to byla zajímavá pomsta – bylo to, že Pixar ukázal, že není hvězdou jediného hitu. Život brouka vydělal stejně jako Příběh hraček, čímž Pixar dokázal, že jejich první úspěch nebyl jen náhoda. „Syndrom druhého produktu, to je v byznysu klasika,“ řekl později Jobs. Vychází z nepochopení toho, proč měl váš první produkt takový úspěch. „Prožil jsem si to v Applu. A říkal jsem si: Jestli zvládneme druhý film, tak jsme to dokázali.“

„Stevův vlastní film“

Příběh hraček II, který měl premiéru v listopadu 1999, byl ještě větší trhák,který vydělal ve Spojených státech 246 milionů dolarů a celosvětově 485 milionů. Úspěšnost Pixaru tím byla definitivně potvrzena, a bylo tedy načase začít budovat reprezentativní ústředí. Doposud Pixar fungoval v prostorách opuštěné konzervárny v sanfranciském Emeryville, průmyslové čtvrti mezi Berkeley a Oaklandem, hned za Bay Bridge. Starou budovu nechali zbourat a Jobs pověřil Petera Bohlina, architekta obchodů Apple, aby na šestnáctiakrové parcele postavil novou budovu.

Jobs se samozřejmě živě zajímal o každičký aspekt nové stavby, od celkového návrhu až po nejmenší detail týkající se materiálů a technologie stavby. „Steve byl přesvědčen, že správný druh budovy může přinést kultuře velké věci,“ říká prezident Pixaru Ed Catmull. Jobs dohlížel nad celým procesem vzniku budovy, jako kdyby byl režisér, který vkládá vlastní pot a slzy do každé scény svého filmu. „Budova Pixaru byla takový Stevův vlastní film,“ říká Lasseter.

Lasseter chtěl původně postavit tradiční hollywoodské studio s jednotlivými budovami pro různé účely a s bungalovy pro pracovní tým. Ale lidé od Disneyho řekli, že se jim nelíbí jejich nový kampus, protože si připadají izolovaní, a Jobs s tím souhlasil. Rozhodl se jít do opačného extrému a postavit jednu velkou budovu uprostřed s atriem, jež by napomáhalo setkávání lidí.

Navzdory tomu, že byl ostříleným veteránem v digitálním světě, či snad právě proto, že tak dobře věděl, jak snadno může tento svět lidi izolovat, Jobs velmi silně věřil v sílu osobních setkání a jednání s lidmi tváří v tvář. „V dnešní internetové době jsme v pokušení si myslet, že nápady lze rozvíjet v iChatu a v e-mailech,“ říká. „To je uhozené. Nápady pramení ze spontánních setkání, z náhodných rozhovorů. Na někoho narazíte, zeptáte se ho, co dělá, řeknete ‚páni‘ a za chvíli už vám hlavou víří různé nápady.“

A tak chtěl, aby budova Pixaru podporovala taková náhodná setkávání a neplánované spolupráce. „Jestliže stavba toto nepodporuje, tak se připravujete o spoustu možností inovace a o geniální nápady, které plodí náhoda,“ říká. „A tak jsme navrhli budovu, která nutí lidi vylézt z kanceláří, projít se atriem a potkat se s jinými lidmi, s nimiž by se jinak nejspíš nepotkali.“ Všechny hlavní dveře, schodiště a chodby vedly do atria, byly zde kavárničky, bylo sem vidět z oken konferenčního sálu, jenž byl tvořen jedním velkým, šestisetmístným auditoriem a dvěma menšími promítacími místnostmi a z něhož se rovněž vycházelo do atria. „Stevova teorie fungovala od prvního dne,“ vzpomíná Lasseter. „Narážel jsem na lidi, které jsem neviděl třeba několik měsíců. Nikdy jsem neviděl stavbu, která by napomáhala spolupráci a tvůrčí činnosti tak jako tahle.“

Jobs šel dokonce tak daleko, že rozhodl, že v budově budou jen dvě obří umývárny s toaletami, pro každé pohlaví jedna, a budou rovněž propojené atriem. „Jeho vize byla skutečně velmi silná, byl o své představě naprosto přesvědčen,“ vzpomíná Pam Kerwinová, manažerka Pixaru. „Někteří z nás měli pocit, že to zachází příliš daleko. Jedna těhotná žena například prohlásila, že ji přece nemůžou nutit, aby šla deset minut na záchod. Byl okolo toho obrovský boj.“ A také to byl jeden z momentů, kdy se Lasseter s Jobsem neshodli. Udělali tedy kompromis: dvojí toalety budou v obou podlažích na každé straně atria.

Ocelové nosníky budovy měly být viditelné, a tak Jobs procházel vzorky od dodavatelů z celých Států a přemýšlel, jaká barva a textura by pro ně byla nejlepší. Nakonec si vybral jednu továrnu v Arkansasu, zadal jim, aby vyrobili ocel čisté barvy a aby se postarali o to, že se nosníky při přepravě neodřou a neotlučou. Také trval na tom, že budou sešroubované, nikoli svařované. „Vyrobili nádhernou čistou ocel,“ vzpomíná. „Když dělníci o víkendu nosníky nakládali, pozvali rodiny, aby se na to podívali.“

Nejnezvyklejším místem setkávání v sídle Pixaru byl Salonek lásky. Když se jeden z animátorů nastěhoval do své pracovny, našel vzadu malé dveře. Otevřel je a uviděl malou nízkou chodbu, jíž bylo možné dostat se do místnosti s oplechovanými stěnami, odkud byl přístup do klimatizačního systému. Dotyčný si tuto místnost přivlastnil, spolu s kolegy ji vyzdobil vánočními světýlky a lávovými lampami a zařídil křesílky čalouněnými látkami se zvířecími potisky, polštářky se střapci, skládacím koktejlovým stolem, slušně zásobeným barem a ubrousky, na nichž bylo natištěno Salonek lásky. Videokamera instalovaná v průchodu umožňovala zaměstnancům sledovat, kdo se sem blíží.

Lasseter a Jobs sem vodili významné hosty, které vždy požádali, zda by se zde nepodepsali na zeď. Byl tu podpis Michaela Eisnera, Roye Disneyho, Tima Allena či Randyho Newmana. Jobs to tu miloval, ale protože nepil, někdy o místnosti mluvil jako o Meditačním salonku. Prý muto připomínalo „salonek“, který měli s Danielem Kottkem v Reedu, jen bez LSD.

Rozvod

Ve svědectví před senátní komisí v únoru 2002 Michael Eisner napadl reklamy, které Jobs udělal pro iTunes. „Máme zde počítačové společnosti, které mají celostránkové reklamy a billboardy, které nabádají: Stáhni, namixuj, vypal,“ prohlásil. „Jinými slovy, podporují zlodějinu a nabádají k ní každého, kdo si koupí jejich počítač.“

To nebyla příliš chytrá poznámka, neboť z ní vyplývalo, že Eisner nepochopil princip iTunes. A Jobs se pochopitelně dopálil, což mohl Eisner předpokládat. A to také nebylo chytré, protože Pixar s Disneym právě představil svůj čtvrtý film Monsters Inc. (Příšerky s. r. o. ), který se záhy ukázal jako úspěšnější než filmy předchozí, když celosvětově vydělal 525 milionů dolarů. Smlouva Pixaru a studia Disney měla být právě prodloužena a Eisner tomu rozhodně nepomohl, když v americkém Senátu takto veřejně pošpinil svého partnera. Jobs byl tak konsternován, že hned telefonoval jednomu z manažerů od Disneyho, aby si ulevil. „Víte, co mi Michael právě provedl?“

Eisner a Jobs pocházeli z rozdílného prostředí, každý z jiného koutu Ameriky. Byli si však podobní svojí silnou vůlí a nevelkou ochotou dělat kompromisy. Oba toužili dělat kvalitní věci, což pro ně znamenalo mazlit se s detaily a nemazlit se s kritiky. Sledovat Eisnera, jak se zas a znova projíždí vláčkem v Království divočiny v Disneyově parku a vymýšlí, jak ještě víc umocnit zážitek z jízdy, je podobné jako sledovat Steva Jobse, jak si hraje s rozhraním iPodu a dumá, jak ho ještě víc zjednodušit. Na druhou stranu dívat se, jak jednají s lidmi, nebyl zdaleka tak povznášející zážitek.

Oba se dovedli prosadit, neradi však ustupovali, což nejednou, když se do sebe pustili, způsobilo dusno na pracovišti. V každé hádce jeden druhého obviňovali, že lže. Ani Eisner, ani Jobs ale nevěřili, že by se od toho druhého mohli něčemu naučit, ani je nikdy nenapadlo projevit tomu druhému trochu úcty a alespoň předstírat, že je čemu se naučit. Jobs svádí vinu na Eisnera:

„Nejhorší podle mě je, že Pixar úspěšně oživil Disneyho byznys a dělal jeden skvělý film za druhým, zatímco Disney plodil propadák za propadákem. Napadlo by vás, že šéf Disneyho bude chtít vědět, jak to Pixar asi dělá. Ale ten za dvacet let našeho vztahu navštívil Pixar celkem na dvě a půl hodiny, a to jen proto, aby k nám pronesl blahopřejný proslov. Nezajímalo ho to, nikdy nebyl zvídavý. A to mě udivuje. Zvídavost je velmi důležitá.“

To bylo příliš hrubé. Eisner pobyl v Pixaru o něco déle, u některých jeho návštěv Jobs nebyl. Byla však pravda, že neprojevoval příliš mnoho zájmu o technologie nebo uměleckou práci ve studiu. Jobs na rozdíl od něho věnoval spoustu času tomu, aby od Disneyho managementu něco pochytil.

Pošťuchování Eisnera a Jobse začalo v létě 2002. Jobs vždy obdivoval tvůrčího ducha velkého Walta Disneyho i to, že Disneyho společnost fungovala již několik generací. Waltova synovce Roye vnímal jako ztělesnění strýcova historického odkazu a životní filozofie. Roy působil stále ve vedení Disnyeho studia, navzdory tomu, že si s Eisnerem už nebyli zdaleka tak blízcí jako dřív, a Jobs mu naznačil, že Pixar smlouvu s Disneym neobnoví, jestliže bude Eisner dál sedět ve vedení.

Roy Disney a Stanley Gold, jeho blízký spolupracovník ve vedení studia, začali upozorňovat ostatní šéfy na problém s Pixarem. Tov srpnu 2002 podnítilo Eisnera k tomu, že napsal vedení e-mail, v němž si nebral servítky. Byl přesvědčen, že Pixar nakonec smlouvu obnoví, mimo jiné proto, že Disney má práva na filmy Pixaru a titulky jsou už hotové. Disney navíc bude za rok v lepší vyjednávací pozici, protože Pixar uvede svůj nový film Finding Nemo (Hledá se Nemo). „Včera jsme podruhé zhlédli nový film Pixaru Hledá se Nemo, který má mít premiéru příští rok v květnu,“ napsal. „Pro ty hochy to bude velká srážka s realitou. Je to vcelku dobré, ale zdaleka ne tak jako jejich poslední film. Ale oni mají samozřejmě pocit, že je to úžasné.“ Tento e-mail měl dvě hlavní vady: za prvé – jeho text prosákl do Los Angeles Times a rozčílil Jobse. A za druhé se mýlil, velice se mýlil.

Animovaný film Hledá se Nemo se stal největším dosavadním hitem Pixaru (a Disneyho) a vedle toho překonal Lvího krále a stal se vůbec nejúspěšnějším animovaným filmem v dějinách. Doma vydělal 340 milionů dolarů a ve světě úctyhodných 868 milionů. V roce 2010 se rovněž stal nejpopulárnějším DVD všech dob – 40 milionů prodaných kopií – a stal se také námětem populárních projížděk v Disneyho parcích. A kromě toho to bylo dokonale propracované a působivé umělecké dílo, které získalo Oscara za nejlepší animovaný film. „Mám ten film moc rád, protože je o riskování a o tom, jak se naučit nechat riskovat ty, které milujeme,“ říká Jobs. Úspěch filmu znamenal 183 milionů dolarů pro pokladnu Pixaru, kde teď bylo pěkných 521 milionů na konečné zúčtování s Disneym.

Krátce po dokončení Nema Jobs udělal Eisnerovi nabídku tak jednostrannou, že bylo naprosto jasné, že musí být odmítnuta. Namísto dělení výnosů 50:50, jak říkala stávající dohoda, navrhl Jobs, že Pixar bude úplným a výhradním vlastníkem filmů a Disneymu bude platit pouze sedm a půl procenta za distribuci. A poslední dva filmy – právě se pracovalo na filmech The Incredibles (Úžasňákovi) a Cars (Auta) – včetně hlavních postav už budou podléhat nové dohodě.

Eisner měl ale v ruce jeden velký trumf. I když Pixar smlouvu neobnoví, Disney má práva na natočení pokračování Příběhu hraček a dalších filmů, které udělal Pixar, a má práva i na jejich hrdiny, od Woodyho po Nema, stejně jako mu patří Myšák Mickey a Kačer Donald. Eisner už plánoval – či vyhrožoval –, že Disneyho animátoři vytvoří Příběh hraček III, protože Pixaru se do toho nechtělo. „Když se člověk podívá, co ta společnost udělala, například u Popelky II, nad tímhle jen krčí rameny,“ řekl Jobs.

Eisnerovi se sice podařilo přimět v listopadu 2003 Roye Disneyho odstoupit z vedení, ale tím nepokoje neskončily. Disney napsal jízlivý otevřený dopis. „Společnost ztratila těžiště, tvůrčí energii, zahodila svůj odkaz,“ napsal. V litanii o Eisnerových údajných selháních se ovšem nezmínil o vybudování plodného vztahu s Pixarem. Jobs se v tomto okamžiku rozhodl, že už s Eisnerem nechce pracovat. V lednu 2004 tedy veřejně oznámil, že jednání se studiem Disney přerušil.

Jobs si zpravidla dával bedlivý pozor, aby na veřejnost nepronikly jeho silné názory, o něž se dělil jen se svými přáteli u kuchyňského stolu v Palo Alto. Tentokrát se ale zpátky nedržel. Na tiskové konferenci, kterou nechal svolat, řekl novinářům, že zatímco Pixar produkuje hity, Disneyho animátoři dělají „trapný brak.“ Narážel na Eisnerovu poznámku o tom, že filmy Pixaru jsou tvůrčí záležitostí studia Disney. „Skutečnost je taková, že jsme v posledních letech s Disneym na tvůrčí úrovni spolupracovali jen velmi málo. Sami si můžete porovnat tvůrčí kvalitu našich filmů s tvůrčí kvalitou posledních tří filmů Disneyho a udělat si obrázek o kreativitě té které společnosti sami.“ Jobs kromě toho, že vybudoval lepší tvůrčí tým, také vybudoval značku, která se stala velkým lákadlem i pro diváky, kteří chodili do kina na Disneyho filmy. „Domníváme se, že Pixar je nyní nejmocnější a nejuznávanější značkou v animované tvorbě.“ Když Jobs požádal, aby mu věnovali pozornost, Roy Disney odpověděl: „Až zlá čarodějnice umře, zase budeme spolu.“

John Lasseter byl zděšen představou rozchodu s Disneyem. „Dělal jsem si starost o své děti. Co udělají s postavičkami, které jsme vytvořili?“ vzpomínal. „Bylo to, jako by mi vrazili dýku do srdce.“ Když shromáždil v konferenčním sále Pixaru svůj tým, rozplakal se a slzy mu vstoupily do očí i při projevu k osmi stovkám zaměstnanců Pixaru, kteří se shromáždili v atriu. „Je to, jako kdybyste měli svoje milované děti dát k adopci lidem usvědčeným z týrání dětí.“ Pak vystoupil Jobs a pokusil se situaci zklidnit. Vysvětlil, proč je nutné se s Disneym rozejít, a ujistil všechny, že Pixar pokračuje a bude úspěšný. „Měl ohromnou schopnost člověka přesvědčit,“ řekl Jacob, dlouholetý technik studia Pixar. „Všichni jsme najednou věřili, že ať se stane cokoliv, Pixar bude prosperovat.“

Musel se do toho vložit Bob Iger, prezident Disneyho společnosti, a zmírnit možné důsledky Jobsových slov. Byl stejně vnímavý a realistický, jako byli ti okolo něho výřeční. Přišel z televizního prostředí – než ho v roce 1996 získal Disney, byl prezidentem ABC Network. Byl to zdatný manažer, ale také měl čich na talent, rozuměl lidem a měl cit pro situaci a dovedl mlčet, když toho bylo zapotřebí. Na rozdíl od Eisnera a Jobse byl klidný a velmi disciplinovaný, což mu pomáhalo jednat s lidmi s přebujelým egem. „Steve omráčil lidi prohlášením, že s námi ukončil jednání,“ vzpomínal později Iger. „Přešli jsme do krizového režimu a jáse snažil vše urovnat.“

Eisner vedl Disneyho deset plodných let. Prezidentem společnosti byl Frank Wells. Wells osvobodil Eisnera od mnoha manažerských povinností, a tak Eisner mohl pracovat na svých návrzích, obvykle hodnotných a často oslnivých, jak zlepšit každý film, atrakci v Disneyho parku, televizní projekt či nesčetné další záležitosti. Ale když Wells v roce 1994 zemřel při havárii vrtulníku, Eisner už tak dobrého manažera nenašel. Wellsův post požadoval Katzenberg, což bylo důvodem, proč se ho Eisner zbavil. V roce 1995 se stal prezidentem Michael Ovitz, ale to nebylo příliš šťastné rozhodnutí a Ovitz po necelých dvou letech odešel. Jobs topozději hodnotil takto:

„První deset let na pozici výkonného ředitele udělal Eisner kus poctivé práce. Posledních deset let ale odváděl práci špatnou. A ta změna nastala, když zemřel Frank Wells. Eisner je kreativní chlapík. Má dobré nápady. A tak dokud se Frank staral o provozní záležitosti, Eisner mohl jako čmeláček poletovat od projektu k projektu a vylepšovat je svými podněty. Ale jako manažer nebyl dobrý, takže když se musel starat o provoz, bylo zle. Nikdo pro něho nepracoval rád. Neměl žádnou autoritu. Měl skupinu strategického plánování, která byla jako gestapo, člověk nemohl utratit ani cent, aniž mu to posvětili. Sice jsem se s ním rozešel, ale musím uznat úspěchy, jichž dosáhl v prvních deseti letech. Určitou část jeho osobnosti jsem měl rád. Někdy je to zábavný společník – příjemný, pohotový, vtipný. Má ale i temnější stránku, to když ho přemůže jeho ego. Ze začátku se choval férově a rozumně, ale během těch deseti let jsem ho poznal i z těch horších stránek.“

Eisnerův největší problém v roce 2004 bylo to, že neviděl, jaký chaos panuje v oddělení animace. Poslední dva filmy, Treasure Planet (Planeta pokladů) a Brother Bear (Medvědí bratři), ani neudělaly čest Disneymu odkazu, ani nepřinesly velký prospěch pokladně. Úspěšné animované filmy přitom byly krví společnosti, z nich vycházely atrakce v zábavních parcích, dětské hračky a populární televizní programy. Příběh hraček měl pokračování, vznikla podle něho show Disney na ledě, muzikál Příběh hraček, který se hrál na Disneyho lodích při zábavních plavbách, také vyšlo zvláštní video s Buzzem Rakeťákem v hlavní roli, CD pohádek, dvě videohry a desítky hraček, jichž se prodalo dohromady asi 25 milionů, kolekce oblečení a devět různých atrakcí v Disneyho zábavních parcích. Planeta pokladů však nebyla ten případ.

„Michael nepochopil, že Disneyho problémy v animaci jsou skutečně akutní,“ vysvětloval později Iger. „A to se projevilo i na tom, jak jednal s Pixarem. Měl pocit, že Pixar nepotřebuje, ačkoliv to bylo přesně naopak.“ Eisner navíc velmi rád vyjednával a nesnášel kompromisy, s čímž u Jobse pochopitelně narážel, protože ten byl ze stejného těsta. „Každé jednání vyžaduje nějaké kompromisy,“ říká Iger. „A z těchto dvou ani jeden není zrovna mistrem kompromisu.“

Východ ze slepé uličky se objevil jednou v sobotu večer v březnu 2005, když Igerovi zatelefonoval někdejší senátor George Mitchell a ještě několik dalších členů správní rady společnosti Disney. Ti mu řekli, že za několik měsíců nahradí Eisnera na pozici výkonného ředitele. Když Iger druhý den ráno vstal, zatelefonoval svým dcerám a potom Stevu Jobsovia Johnu Lasseterovi a řekl jim velmi jasně a jednoduše, že si Pixaru váží a chce se dohodnout. Jobs byl nadšen. Igera měl rád a jednou dokonce zjistil, že spolu mají něco málo společného, protože Jobsova někdejší přítelkyně Jennifer Eganová na univerzitě bydlela s Igerovou manželkou.

To léto, než se Iger oficiálně ujal vedení, absolvoval s Jobsem zkušební jednání. Apple se chystal vyjít s iPodem, který bude umět kromě hudby přehrávat také video. K tomu, aby se prodával, se musel prezentovat v televizi, a Jobs nechtěl, aby se o tom příliš vědělo, protože chtěl, aby zůstal tajemstvím až do chvíle, kdy jej sám odhalí na pódiu při slavnostním uvedení. Dva nejúspěšnější americké televizní seriály, Desperate Housewives (Zoufalé manželky) a Lost (Ztraceni), vlastnila ABC, na niž z Disneyho dohlížel Iger. Iger, který měl sám několik iPodů a používal je od brzké ranní rozcvičky až do pozdních nočních hodin v práci, hned viděl, co by mohl pro prezentaci iPodu v televizi udělat a nabídl tyto dva nejpopulárnější seriály ABC k dispozici. „Během týdne jsme o tom začali jednat, nebylo to zrovna jednoduché,“ vzpomíná Iger. „Bylo to ale důležité, protože Steve musel vidět, jakým způsobem pracuji, a protože se všem muselo ukázat, že společnost Disney je se Stevem schopna spolupracovat.“

Pro slavnostní uvedení nového iPodu si Jobs pronajal divadlo v San José a pozval Igera, aby byl jeho hostem a tajným překvapením na závěr. „Já jsem nikdy na žádné jeho prezentaci nebyl, takže jsem neměl ponětí, jak velká událost to je,“ vzpomíná Iger. „Pro náš vztah to byl skutečný průlom. On viděl, že já jsem příznivcem moderních technologií a že jsem ochoten přijmout určité riziko.“ Jobs předvedl obvyklé virtuózní představení, ukázal obecenstvu všechny vlastnosti a funkce nového iPodu, aby všichni viděli, že je to „jedna z nejlepších věcí, jaké jsme kdy udělali“, a také jak obchod iTunes bude nyní nabízet i videoklipy a krátké filmy. Pak, jak bylo jeho zvykem, řekl na závěr: „A ještě jedna věc…“ iPod bude prodávat televizní seriály. Zazněl obrovský potlesk. Zmínil se, že dva nejpopulárnější seriály produkuje ABC. „A kdo vlastní ABC? Disney! Já ty lidi znám,“ jásal.

Když Iger vstoupil na jeviště, působil stejně uvolněně jako Jobs. „Jedna z věcí, které se mně a Stevovi na tomhle ohromně líbí, je to spojení úžasné technologie s úžasným obsahem,“ řekl. „Jsem rád, že zde mohu být, abych oznámil rozšíření našich vztahů s Applem,“ dodal a po náležité pauze ještě podotkl: „Nikoli s Pixarem, nýbrž s Applem.“

Z jejich vřelého objetí však bylo zřejmé, že Pixar a Disney budou znovu moci spolupracovat. „Takhle jsem si představoval svůj způsob vedení – lásku, ne válku,“ říká Iger. „Vedli jsme válku s Royem Disneym, s Comcastem, s Applem i s Pixarem. Já jsem to chtěl všechno urovnat, především s Pixarem.“ Iger se právě vrátil ze slavnostního otevření nového Disneyova zábavního parku v Hongkongu. Po jeho boku zde byl Eisner, naposled jako výkonný ředitel. Součástí oslav byl obvyklý velký disneyovský průvod na hlavní třídě. Iger si přitom uvědomil, že jediné postavy v průvodu, které vznikly za posledních deset let, jsou ty z Pixaru. „Žárovka praskla,“ vzpomíná. „Stál jsem vedle Michaela, ale nechal jsem si to pro sebe, protože bych tím napadl to, jakým způsobem řídil těch deset let animaci. Po deseti letech Lvího krále, Krásky a zvířete a Aladina následovalo deset let ničeho.“

Iger se vrátil do Burbanku, kde provedl finanční analýzu, a zjistil mimo jiné, že divize animovaných filmů v uplynulé dekádě prodělala. Na svém prvním mítinku na pozici výkonného ředitele představil výsledky své analýzy správní radě, jejíž členové se pochopitelně rozčílili, že se jim nikdy nic takového neřeklo. „Jak se daří animaci, tak se daří celé naší společnosti,“ prohlásil Iger. „Úspěšný animovaný film je jako velká vlna, která zalije všechna odvětví našeho byznysu – od postaviček v průvodech přes hudbu, zábavní parky, videohry, televizi, internet až po hračky pro děti. Když nebudeme dělat tyto vlny, společnost nebude prosperovat.“ Představil jim několik možností. Buď ponechat v divizi animovaných filmů současný management, který ovšem podle něho nefungoval, nebo se ho zbavit a najít někoho jiného, ale on bohužel o nikom vhodném neví. A poslední možností bylo koupit Pixar. „Problém je, že nevím, zda je na prodej, a kdyby náhodou byl, stál by bezpochyby spoustu peněz,“ řekl. Správní rada mu schválila, že o tom může začít s Pixarem jednat.

Iger šel na to neobvykle. Když poprvé hovořil s Jobsem, přiznal, co si uvědomil, když přihlížel disneyovskému průvodu v Hongkongu, a jak ho to definitivně přesvědčilo, že Disney Pixar zoufale potřebuje. „Pro tohle já mám Boba Igera prostě rád,“ vzpomíná Jobs. „Prostě to na vás hned vybalí. To je ta nejhloupější věc, kterou můžete na úvod vyjednávání udělat, aspoň podle tradičních pravidel. On prostě vyložil kartu na stůl a řekl: ‚Jsme v rejži. ‘ Hned jsem měl toho chlapíka rád, protože já pracuju taky tak. Hoďme karty na stůl a uvidíme, jak padnou.“ (To ve skutečnosti nebyl Jobsův přístup. On obvykle zahajoval jednání tím, že prohlásil, že výrobky nebo služby druhé strany jsou k ničemu. )

Jobs a Iger spolu podnikli spoustu procházek – po kampusu Applu, po Palo Alto, po středisku Allen and Co. v Sun Valley. Nejprve dali dohromady plán na novou distribuční dohodu: Pixar dostane zpátky všechna práva k filmům a postavám, které již vyrobil, a Disney za to získá náležitý podíl v Pixaru a Pixar mu bude odvádět prostý poplatek za distribuci jeho budoucích filmů. Iger měl ale obavy, že tato dohoda by udělala z Pixaru velkého soupeře Disneyho, což by nebylo dobře, i kdyby měl Disney v Pixaru podíl.

A tak začal Jobsovi naznačovat, že by měli možná raději udělat něco většího. „Chci, abys věděl, že to skutečně zvažuju ze všech stran,“ řekl. Jobs podle všeho nebyl proti. „Zanedlouho nám oběma bylo jasné, že naše diskuse se možná stočí k tématu akvizice,“ vzpomíná Jobs.

Jobs ale nejprve potřeboval požehnání Johna Lassetera a Eda Catmulla, a tak je požádal, aby přišli k němu domů. A promluvil přímo k věci. „Musíme se pořádně seznámit s Bobem Igerem,“ řekl jim. „Mohli bychom to s ním dát dohromady a pomoci mu vzkřísit Disneyho. Je to skvělý chlap.“

Ti dva byli zprvu skeptičtí. „On by možná řekl, že jsme byli v šoku,“ vzpomíná Lasseter. „Jestli se vám do toho nechce, tak fajn, ale chtěl bych, abyste nejdřív poznali Boba Igera a teprve pak se rozhodli,“ pokračoval Jobs. „Já měl podobné pocity jako vy, ale toho člověka jsem posléze začal mít skutečně rád.“ Vysvětlil jim, jak bylo snadné dostat seriály ABC na iPod, a dodal: „Tohle je něco úplně jiného než Eisnerův Disney, je to jako den a noc. On je rovný chlap, nehraje žádné divadýlko.“ Lasseter vzpomíná, jak tam s Catmullem nějakou dobu jenom seděli s pootevřenými ústy.

Iger se pustil do práce. Letěl z Los Angeles k Lasseterovi domů na oběd, seznámil se s jeho ženou a rodinou a zůstal až do půlnoci a povídali si. Vzal na večeři také Catmulla a pak navštívil studio Pixaru, sám, bez doprovodu a bez Jobse. „Setkal jsem se tam se všemi režiséry, s jedním po druhém, a každý mi vyprávěl o svém filmu,“ říká. Lasseter byl pyšný na to, jaký jeho tým udělal na Igera dojem, a Iger mu tím samozřejmě také přirostl k srdci. „Tenkrát jsem byl na Pixar hrdý jako nikdy,“ říká. „Všichni byli úžasní a Bob z toho všeho byl úplně unešený.“

Když Iger viděl, co se v následujících letech chystá – Auta, Ratatouille, Wall-E – vrátil se a svěřil se svému finančnímu řediteli u Disneyho: „Ježíši Kriste, oni mají tak skvělé věci! My se s nimi prostě musíme dohodnout. Tady jde o budoucnost společnosti.“ Přiznal, že ani trochu nevěřil ve filmy, na nichž se pracovalo u Disneyho.

Nakonec sestavili smlouvu, podle níž Disney koupí Pixar za 7,4 miliardy dolarů v akciích. Jobs se pak se zhruba sedmi procenty akcií stane největším podílníkem společnosti Disney – Eisner vlastnil pouze 1,7 procenta a Roy Disney jen jedno procento akcií. Divize Disney Animation bude převedena pod Pixar a celé to povedou Lasseter a Catmull. Pixar si zachová svoji nezávislou identitu, jeho studio i ústředí zůstanou v Emeryville a zůstane mu i vlastní internetová doména.

Iger požádal Jobse, aby v neděli přivedl Lassetera a Catmulla na tajné ranní zasedání Disneyho správní rady v Century City v Los Angeles. Cílem bylo připravit je na to, že to bude radikální a finančně nákladný krok, aby s tím neměli problém a nakonec necouvli. Když vycházeli z parkoviště, Lasseter řekl Jobsovi: „Když se příliš rozvášním nebo budu mluvit moc dlouho, polož mi ruku na nohu.“ Jobs to pak musel udělat jen jednou, jinak si Lasseter vedl výtečně. „Mluvil jsem o tom, jak děláme filmy, jaká je naše filozofie, o naší vzájemné otevřenosti a upřímnosti a o tom, jak si hýčkáme tvůrčí talenty,“ vzpomíná. Správní rada položila řadu otázek a Jobs nechal na většinu odpovědět Lassetera. Jobs sám mluvil především o tom, jak je úžasné spojit umění s technologií. „O tom je celá naše kultura, stejně jako v Applu,“ řekl. Iger vzpomíná: „Jejich zanícení a nadšení všechny zcela uchvátilo.“

Než dostala Disneyho správní rada možnost fúzi schválit, vstoupil do jednání Michael Eisner a pokusil se dohodu zhatit. Zatelefonoval Igerovi a prohlásil, že je to příliš nákladné. „Můžeš dát animaci dohromady sám,“ řekl mu. „A jak?“ ptal se Iger. „Já vím, že ty to dokážeš,“ prohlásil Eisner. Iger začal ztrácet trpělivost. „Michaeli, jak můžeš tvrdit, že to zvládnu sám, když jsi to nezvládl ty?!“ otázal se.

Eisner řekl, že chce přijít na zasedání rady – třebaže už není členem ani manažerem – a promluvit proti akvizici. Iger byl proti, ale Eisner zatelefonoval Warrenu Buffetovi, velkému akcionáři, a Georgi Mitchellovi, jenž byl předsedou správní rady. Někdejší senátor přesvědčil Igera, aby nechal Eisnera promluvit. „Řekl jsem radě, že není třeba kupovat Pixar, protože už vlastní osmdesát pět procent toho, co Pixar vyrobil,“ vzpomíná Eisner. Odkazoval na fakt, že u filmů, které již byly vyrobeny, má Disney podíl na zisku a navíc má práva na výrobu pokračování a na využití postav z těchto filmů. „Udělal jsem prezentaci, kde jsem řekl, že je už jen patnáct procent Pixaru, která Disney nevlastní. A to je to, co získají. Ten zbytek je jen sázka na budoucí filmy Pixaru.“ Eisner připustil, že Pixaru se daří, ale připomněl, že to tak nemusí být navždy. „Poukázal jsem na řadu režisérů a producentů v historii filmu, kteří udělali několik hitů a potom propadli. Stalo se to Spielbergovi, Waltu Disneymu a spoustě dalších.“ Aby ta dohoda stála za to, každý nový film Pixaru by musel vydělat 1,3 miliardy dolarů, spočítal Eisner. „Steva rozčílilo, že vím takové věci,“ řekl Eisner později.

Když skončil své vystoupení, Iger bod po bodu jeho argumenty vyvrátil. „Dovolte, abych vám vysvětlil, co je na této prezentaci špatně,“ začal. Když je rada oba vyslechla, schválila dohodu tak, jak ji navrhl Iger.

Iger letěl do Emeryville za Jobsem, aby spolu seznámili s dohodou zaměstnance Pixaru. Ale ještě předtím se Jobs sešel s Catmullem a Lasseterem. „Má-li některý z vás pochybnosti,“ řekl, „tak jim řeknu ‚díky, nechci‘ a tu dohodu odpískám.“ Sám si tím ale nebyl zcela jist. V tomto okamžiku už by to bylo skoro nemožné. Oni však jeho gesto přivítali. „Já s tím nemám problém,“ řekl Lasseter. „Pojďme do toho.“ Catmull rovněž souhlasil. Pak se všichni objali a Jobs se rozplakal.

Všichni se pak shromáždili v atriu. „Disney kupuje Pixar,“ oznámil Jobs. V některých očích se zaleskly slzy, ale když vysvětlil podstatu dohody, zaměstnancům začalo docházet, že je to svým způsobem akvizice naruby. Catmull bude šéfem disneyovské animace, Lasseter bude uměleckým ředitelem. Nakonec všichni jásali. Iger stál stranou a Jobs jej vyzval, aby předstoupil před shromážděné zaměstnance. Když pak Iger promluvil o výjimečné kultuře Pixaru a o tom, jak si ji Disney musí hýčkat a jak se od ní musí učit, davem zaburácel potlesk.

„Mým cílem je nejenom dělat skvělé produkty, ale také budovat skvělé společnosti,“ řekl Jobs později. „Waltu Disneymu se to povedlo. A tím, jak jsme provedli tu fúzi, jsme umožnili, aby Pixar zůstal skvělou společností, a pomohli Disneymu, aby jí rovněž mohl zůstat.“

Zdroj
Diskuze
Témata: , , , , , , , , ,

Související



Nejčtenější články

.