Ondřej Holzman Není mediální hvězdou, ale mnoha společnostem a značkám právě po mediální stránce výrazně pomohl. Jako velký fanoušek a propagátor sociálních sítí byl Tom Hodboď průkopníkem v oblasti nových médií v České televizi. Mimoto je vášnivým běžcem a svůj život si nechává sledovat několika měřiči. Právě o nich bude v březnu mluvit na iCON Prague 2014.
Čtenáři tě mohou znát z České televize, kde jsi zprostředkovával dění na sociálních sítích při mimořádných událostech. Přesto jsi však většinou byl mužem v pozadí. Popiš nám, jak tvoje štace v ČT vypadala…
V České televizi jsem působil téměř čtyři roky až do konce srpna 2013. Odtud mě lidé asi nejvíc znají. Skutečně jsem ale dlouho působil hlavně v pozadí. Začalo to v roce 2009, kdy jsem pro Českou televizi začal nejdříve naprosto partyzánsky a zadarmo připravovat různé koncepty integrace nových médií do vysílání, po pár měsících jsem tam začal externě pracovat a postupně se dostal až k prezentaci výsledků své práce na obrazovce. Začalo to všechno sezením na zemi v kanceláři Václava Moravce a Pavlíny Kvapilové a skončilo to vedením social media týmu a mnoha projektů v divizi Nových médií.
Do České televize jsi tedy rovnou nastupoval do divize Nových médií?
Vůbec ne. Ta vznikla až někdy začátkem roku 2011 a myslím, že nikdo v tu dobu nevěděl, jak široká bude nakonec její práce v rámci celé televize. Já jsem se, jak rád říkám, do ČT infiltroval a postupně začal na koleni a s minimálním zázemím budovat věci, které lidem v ČT a také divákům ukázaly, že propojit vysílání s moderní technologií dává smysl. To, co jsem vymýšlel na ČT24, ať už šlo o interaktivní speciály nebo mobilní aplikace, se postupně rozšířilo napříč kanály a pořady a Nová média byla logickým vyústěním – muselo začít existovat něco, co veškerou aktivitu sdruží a bude koordinovat, poskytovat v rámci televize jednotlivým oddělením servis.
S čím jsi tedy do České televize šel? Vystudoval jsi nějaký obor, který tě k práci ve veřejnoprávní televizi předurčoval?
Jsem součástí generace, která má tu výhodu, že si mnohdy může svoji prácovní pozici a náplň vymyslet. Já jsem se o sociální sítě zajímal poměrně brzy, zkoušel jsem, jak fungují, zakládal jsem profily různých fenoménů, značek a produktů nebo televizních pořadů. Jednou z Facebookových stránek byla ta Otázek Václava Moravce. Zkoušel jsem během vysílání schopnost lidí reagovat na určité podněty, zajímalo mě, jestli sledují vysílání a jsou zároveň online. Václav se svým týmem v té době zřejmě tušili, že sociální sítě budou pro budoucnost komunikace pořadu s diváky důležité, proto mě požádali, zda bych jim stránku nepřenechal. Vlastně jsem byl asi první člověk, který se dostal na exkurzi do OVM skrze Facebook (smích).
[do action=“citace“]Kdybych trval na zařazení do struktury, nikam bych se nedostal.[/do]
Nešel jsem se ale samozřejmě na Otázky jenom podívat, nesl jsem si v hlavě několik nápadů, jak propojit vysílání a sociální sítě. Několikrát jsem se pak následně s Václavem setkal a ukazoval mu případové studie televizních stanic v USA nebo Velké Británii. Ve stejné kanceláři, kde probíhaly tyto rozhovory, seděla také Pavlína Kvapilová, tehdy zástupkyně šéfredaktora; zřejmě něco z toho zaslechla a po pár měsících přišla nabídka podílet se na tvorbě nového diskuzního pořadu, který by měl být tvořen dotazy diváků. Tak jsem se chopil příležitosti. Výsledkem je Hyde Park, jehož jsem spoluautorem. Více než rok jsem každý všední den seděl do večera v televizi a staral se o to, aby všechno hladce proběhlo z pohledu napojení komunikačních kanálů, komunikace na sociálních sítích atd. Hyde Park funguje dodnes a z toho mám radost. Takže tak to všechno začalo – žadný pohovor, žádný titul, žádná škola.
Na Kavčích horách se začínalo s implementací sociálních sítích od nuly. Jak složité je v takovém veřejnoprávním kolosu s novými médii uspět?
Asi to neplatí všude, ale já jsem se řídil heslem „nerespektovat systém“. Šel jsem si za svým, zasadil jsem pár semínek, ukázal, co a jak může fungovat, pak stačilo v podstatě čekat, kdy poptávka z vnitřku televize začne stoupat. Kdybych totiž trval na tom, že mě musejí zaměstnat, zařadit do struktury, kdybych požadoval počítač, židli a stůl v kanceláři, tak bych se asi nikdy nikam nedostal.
Můj přístup byl ale od začátku jiný. Chtěl jsem ČT v tomto směru pomoci, chtěl jsem televizi naučit používat sociální sítě a mobilní aplikace, tak aby se více otevřela mladým lidem a vlastně divákům obecně. Smysl této práce totiž celá instituce stejně výrazně pocítí až za několik let, kdy dorostou noví diváci, zvyklí používat moderní komunikační nástroje.
Musel jsem prostě hacknout systém. Nebyla jiná možnost, než všechny věci vyrobit na koleni a počkat na vhodné okamžiky, kdy se naplno ukáže jejich síla. Kromě Hyde Parku to totiž jinak bylo stále „jenom“ o komunikaci na sociálních sítích. Ty zásadnější okamžiky, které posunuly vnímání nových médií v ČT na jiný level, přišly až s povodněmi, arabským jarem, vražděním v Norsku a dalších událostech. Při takových mimořádných situacích lidé ve zpravodajství naplno pochopili sílu nových médií. Ať už skrze diváky, kteří pomáhali tvořit vysílání, nebo skrze zajímavé informace, které rychleji přicházely přes Twitter než přes zahraniční agentury.
[do action=“citace“]Se sociálními sítěmi se dostáváme do úplně nové reality.[/do]
A ačkoli editoři a redaktoři takové informace nemohli bez ověření použít, měli alespoň přesnější pojem o situaci, věděli co může být za pár minut oficálně potvrzeno. Právě díky tomu, že jsme často obešli nebo změnili zavedená pravidla, našli nové cesty, lidé v ČT pochopili, proč je něco takového dobré a že to skutečně funguje.
Již několik let také funguješ v reklamních agenturách a u různých značek jako konzultant a stratég, co se digitálních a sociálních médií týče. Jak jsou na tom nová média nyní?
Jejich role v Česku je stále výraznější. K sociálním sítím už se přistupuje jinak, spousta značek má za sebou několik fází využití v rámci celkové komunikace, první nezdary, řeší zákaznickou péči, starají se o svou komunitu. Pořád je ale co zlepšovat. Až příliš se v Česku soustředíme na obecné výzkumy a rady, málo se zabýváme vůbec tím, proč by ta která značka měla sociální sítě používat, jestli to vůbec dává smysl, jak by měly fungovat, jak by měl vznikat obsah, který pro ně tvoříme. Tohle všechno navíc musíme vidět v kontextu velikosti trhu. Čtyři miliony lidí na Facebooku je pořád velmi málo, i jednotlivé kanály značek často sleduje jenom mizivá část z celkového objemu zákazníků. Velká část reklamních rozpočtů prostě pořád proudí jinam než do digitální komunikace, ale změna směru nás, myslím, ještě v budoucnu čeká, stejně tak integrování sociálních sítí a vlastně celé digitální komunikace do celkové komunikace značek.
V nových médiích tedy vidíš budoucnost a budeš i nadále pracovat na jejich rozšiřování?
Rozhodně, pořád je to podle mého zatím nejdynamičtější komunikační nástroj, který jsme měli možnost poznat, a stojí za to se touto částí marketingu zabývat. Na druhou stranu se ale snažím držet si určitý odstup. Sociální sítě nejsou samospásné. Jejich využítí musí být v rozumné míře, musí plnit jasně stanovený cíl, vydefinovanou roli v celkové komunikaci a strategii. To, že fungují někde nějak, neznamená, že pro vás budou stejným způsobem fungovat stejně dobře.
Z pohledu médií je určitě nutné udržovat si s tímto prostředím úzký kontakt. Jak vidíme třeba teď u prostestů na Ukrajině, dostáváme se do úplně nové reality, kde protesty a střety sledujeme živě na YouTube, zprávy čerpáme od lidí na místě skrze Twitter a Facebook nebo lokální sociální sítě.
Sociální sítě ale pro tebe nejsou jen zaměstnáním, ale také koníčkem. Jsi známý tím, že rád běháš. Slouží ti například sociální sítě jako motivace právě pro běhání?
Přemýšlím, jestli je pro mě Facebook, Twitter nebo Instagram přímo motivace k tomu, abych běhal. To asi úplně ne. Spíš je to pro mě klasicky cesta, jak se o svoje zkušenosti a výkony podělit s okolím. K běhání používám hlavně Nike+, na kterém jsem se tak trochu zasekl. Pořád je to pro mě ale nejsmyslupnější platforma, i přes všechny negativa, která s sebou nese. Potřebuju zatím základní údaje o svém běhu, většina mých přátel používá také Nike+, takže to dává největší smysl.
I když existují zařízení, aplikace nebo služby, které ti poskytnou přesnější obraz o vlastním běhání, nepotřebuji je. Sporadicky využívám i Dailymile, kde je hodně velká česká komunita. Pořád je pro mě asi nejvíc motivující žebřížek naběhaných kilometrů mých přátel na Nike+. Nicméně tou skutečnou motivací je pro mě nějaký osobní cíl, snaha překonat sám sebe. Většinou jde o nějaký závod nebo výkon, jako například maraton v Chicagu nebo horský maraton Swissalpine.
Zmínil jsi Nike+. Co všechno si kromě naběhaných kilometrů ještě necháváš měřit?
Mám několik gadgetů. Používám Fuelband, kupoval jsem ho hned po jeho představení, když jsem byl v New Yorku. Teď už nosím Fuelband SE, který je technologicky mnohem dál. Je to systém, který měří mou celkovou aktivitu během dne. Vyhovuje mi opět ta jednoduchost – převod jakékoli aktivity na fiktivní body. Mám pak nastavený jen nějaký denní cíl a jediné, co sleduji a o co se snažím, je, aby se na náramku večer rozsvítilo GOAL! Nemusím zadávat, jestli běhám, plavu, jezdím na kole nebo chodím celý den po městě. Proto třeba nepoužívám na měření aktivity Jawbone, nebaví mě zpětně řešit, který sport jsem jak dlouho provozoval. Používám ho ale na spaní, protože má inteligentní budíček a zároveň mě zajímá, jak můj spánek probíhá. Váhu řeším pomocí Withings a na běhání mám Nike SportWatch, občas i čip v botě.
Celé to odvětví je hodně zajímavé. Myslím, že kvůli strategii Nike spojit Fuelband jenom s iOS začala vznikat i řada jiných zajímavých systémů. Přeci jen ignorovat Andorid, nejrozšířenější platformu, to nezůstane bez odezvy. Svoje chytré náramky má už LG, Samsung, známe klasické Fitbit, Jawbone, existuje i elegantnější řešení v podobě Misfit a mnoho dalších. Je prostě na každém, co mu vyhovuje. Uvidíme, jakou roli v tomhle odvětví sehraje Apple, někde jsem zaznamenal, že na oddělení, které pracuje na iWatch, má snad 400 zaměstnanců, takže asi nepůjde o jen tak něco malého.
Už teď přemýšlím, jak se k nim co nejdříve po uveřejnění dostat, protože to bych nebyl já, abych si hned něco takového nekoupil. (smích)
Právě o všemožných gadgetech a tzv. lifehackingu bude řeč na iCON Prague 2014, kde budeš vystupovat. Máš v rukávu ještě nějaké vylepšováky, které návštěvníkům konference budeš moci ukázat?
Kromě pohledu na ten segment jako takový chci mluvit hlavně o zkušenostech. Jednak svých, ale také o zkušenostech lidí kolem mě. Způsobů, jak k měření sebe sama přistupovat, je totiž několik. Rozhodně chci víc odhalit, jak přesně všechny ty nástroje používám a jakou roli v mém životě plní. A také doufám, že přidám i nějaké zajímavé postřehy z lifehackingu v Nepálu, kam se chystám.
Hezký článek. Z vlastní zkušenosti vím, jak je v tomto postsocialistickém molochovi těžké zavádět cokoliv nového, takže klobouk dolů před Vámi. Dokud tam budou mezi „skalními“ zaměstnanci bývalí milicionáři a bývalí agenti STB, tak se ty změny budou provádět těžko. Ani netušíte, kolik takovýchto soudruhů jste potkával v OTNce, v kufru či jídelně na Velkých Kavkách….
Hezký článek! Vsadím se, že spousta lidí, když kouká na Hyde park ani netuší, kdo ho má vlastně na svědomí, či jak to vše v ČT vzniklo..
Za me take palec nahoru a klobouk dolu. Take jsem se parkrat zamyslel, jak je mozne, ze takovy moloch jako je CT dela tak super a moderni veci, pouziva socialni site, vymysli aplikace na mobily atp. Takze Tome, mate muj obdiv, tohle by nezvlad jen tak nekdo.
Nebyla to jenom moje zásluha. Postaralo se o to víc lidí. Nicméně díky moc za milá slova.