Zavřít reklamu

Učebna základní školy, ve které už nemají místo tištěné učebnice, ale každý žák má před sebou tablet nebo počítač se vším interaktivním materiálem, který by ho kdy mohl zajímat. To je vize, o které se hodně mluví, školy i žáci by ji uvítali, v cizině už se pomalu stává skutečností, ale v českém školství se ji zatím nedaří realizovat. Proč?

Tuto otázku si položil projekt Flexibook 1:1 nakladatelské společnosti Fraus. Společnost, která se jako jedna z prvních rozhodla (s různou měrou úspěšnosti a kvality) vydávat učebnice interaktivní formou, si s pomocí komerčních i státních partnerů na jeden rok vyzkoušela zavedení tabletů do 16 škol.

Projektu se zúčastnilo celkem 528 žáků a 65 učitelů druhého stupně základních škol a víceletých gymnázií. Místo klasických učebnic dostali žáci iPady s učebnicemi doplněnými o animace, grafy, video, zvuk a odkazy na rozšiřující webové stránky. Pomocí tabletů se vyučovala matematika, čeština a dějepis.

A jak vyšlo najevo z doprovodného výzkumu Národního ústavu pro vzdělávání, iPad může při výuce skutečně pomáhat. Žáky v pilotním programu dokázal nadchnout dokonce i pro předmět s tak špatnou pověstí, jako je čeština. Tu žáci před nasazením tabletů hodnotili známkou 2,4. Po skončení projektu ji udělili výrazně lepší známku 1,5. Moderním technologiím přitom fandí i učitelé, celých 75 % ze zúčastněných se už nechce k tištěným učebnicím vrátit a doporučilo by je i svým kolegům.

Zdá se, že vůle je na straně žáků i učitelů, ředitelům škol se pak podařilo z vlastní iniciativy projekt zafinancovat a výzkum prokázal pozitivní výsledky. V čem je tedy problém? Podle nakladatele Jiřího Frause i škol samotných leží ve zmatku, který kolem zavádění moderních technologií ve vzdělání panuje. Chybí koncepce financování projektu, školení pedagogů i technické zázemí.

V současné sobě například není jasné, jestli by nové výukové pomůcky měl platit stát, zřizovatel, škola nebo rodiče. „My peníze získali z evropských fondů, zbytek doplatil náš zřizovatel, tedy město,“ uvedl ředitel jedné ze zúčastněných škol. Financování se pak musí pracně zařizovat individuálně a školy jsou tak za svou snahu být inovativní de facto penalizovány.

U mimoměstských škol pak může být často problém i taková zdánlivá samozřejmost jako zavedení internetu do učeben. Po rozčarování se zfušovaným Internetm do škol se vlastně ani není čemu divit. Je veřejným tajemstvím, že projekt INDOŠ byl ve skutečnosti pouze tunel jedné tuzemské IT společnosti, který místo očekávaných výhod přinesl hromadu problémů a v dnešní době se už téměř nepoužívá. Některé školy si po tomto experimentu zařídily zavedení internetu samy, jiné na moderní technologie zanevřely úplně.

Bude tak otázkou zejména politickou, jestli se v následujících letech podaří nastavit plošný systém, který by školám umožňoval (nebo časem nařizoval) jednoduché a smysluplné nasazení tabletů a počítačů ve výuce. Kromě vyjasnění kolem financování je nutné zpřesnit schvalovací proces elektronických učebnic a důležitá bude také přípava učitelů. „Je potřeba s tím více pracovat už na pedagogických fakultách,“ uvedl ředitel oboru vzdělávání na ministerstvu školství Petr Bannert. Zároveň však dodává, že by realizaci očekával až kolem roku 2019. Nebo taky 2023.

Je trochu podivné, že v některých zahraničních školstvích to šlo mnohem rychleji a 1-on-1 programy už běžně fungují. A to nejen v zemích, jako jsou Spojené státy nebo Dánsko, ale například i v jihoamerické Uruguayi. V tuzemsku však bohužel politické priority leží jinde než ve vzdělání.

.