Zavřít reklamu

O vzpomínkách Briana Lama a Stevena Wolframa na Steva Jobse jsme již psali. Nyní ovšem na spoluzakladatele Apple zavzpomínáme ještě jednou. Co říci má totiž také Walt Mossberg, známý americký novinář a pořadatel konference D: All Things Digital.

Steve Jobs byl génius, jeho vliv na celý svět byl obrovský. Řadí se po bok takových velikánů, jakými byli Thomas Edison či Henry Ford. Pro mnoho jiných lídrů je vzorem.

Dělal to, co by výkonný ředitel dělat měl: najímal a inspiroval skvělé lidi, dlouhodobě je vedl – nebyla to žádná práce na krátké období – a často sázel na nejistotu a výrazně riskoval. Vyžadoval od výrobků tu nejlepší kvalitu, chtěl především co možná nejvíce uspokojit zákazníka. A uměl své dílo prodat, páni, to on vážně uměl.

Jak rád říkal, žil na rozhraní technologie a svobodného umění.

Samozřejmě tu ale byla také osobní stránka Steva Jobse, do které jsem měl tu čest nahlédnout. Během 14 let, co vedl Apple, jsem s ním strávil hodiny konverzováním. Jelikož recenzuji produkty a nejsem žádný novinový reportér, kterého zajímají ostatní záležitosti, bylo Stevovi příjemnější se mnou mluvit a možná mi řekl víc než ostatním žurnalistům.

Ani po jeho smrti bych ovšem nechtěl porušit důvěrnost těchto rozhovorů, nicméně je tu pár příběhů, které vystihují, jakého Steva Jobse jsem znal já.

Telefonní hovory

Když byl Steve v Apple poprvé, tak jsem ho ještě neznal. V té době jsem se o techniku nezajímal. Potkal jsem ho krátce jen jednou, v období, kdy v Apple zrovna nepracoval. Během jeho návratu mi ovšem v roce 1997 začal volat. Volal mi domů vždy v neděli večer, čtyři nebo pět víkendů po sobě. Jako zkušený novinář jsem pochopil, že se mi snaží lichotit, aby si mě opět získal na svou stranu, protože produkty, které jsem dříve vychvaloval, jsem v poslední době spíše zavrhoval.

Hovorů přibývalo. Stával se z toho takový maraton. Rozhovory trvaly třeba hodinu a půl, mluvili jsme o všem, i o soukromých věcech a ukázaly mi, jak obrovský záběr ten člověk má. V jednu chvíli mluvil o nápadu, jak provést revoluci v digitálním světě, pak zase o tom, proč jsou současné produkty Apple ošklivé nebo proč je tahle ikona tak trapná.

Po druhém takovém telefonátu byla moje žena naštvaná, že nám ruší společný víkend. Mně to ale nevadilo.

Později někdy volal, aby si postěžoval na některé mé recenze. Mně se nicméně v té době již většina jeho produktů doporučovala snadno. Možná to bylo tím, že jsem se stejně jako on zaměřoval na průměrné, netechnické uživatele. Už jsem předem věděl, že si bude stěžovat, protože každý hovor začal: “Ahoj, Walte. Nechci si stěžovat na dnešní článek, ale mám k tomu pár poznámek, jestli můžu.” Většinou jsem s jeho připomínkami nesouhlasil, ale to bylo v pořádku.

Představování nových produktů

Občas mě předtím, než žhavou novinku představil světu, pozval na soukromou prezentaci. Možná to samé dělal i s ostatními novináři. Společně s několika jeho asistenty jsme se sešli v obrovské zasedací místnosti a ačkoliv tam nebyl nikdo jiný, trval na zakrytí nových produktů látkou, aby je pak mohl s vášní sobě vlastní a jiskrou v oku odhalit. Obvykle jsme poté dlouhé hodiny diskutovali o současnosti, budoucnosti a aktuálním dění v byznyse.

Stále si pamatuji ten den, kdy mi ukázal první iPod. Byl jsem překvapen, že se počítačová firma pouští do hudebního průmyslu, ale Steve mi bez bližších podrobností vysvětlil, že Apple neviděl jen jako počítačovou společnost, ale chtěl vyrábět i ostatní digitální produkty. Stejné to bylo s iPhonem, iTunes Store a později i iPadem, na jehož představení mě pozval k sobě domů, protože byl příliš nemocný na to, aby šel do své kanceláře.

Snímky

Co já vím, tak jediná technologická konference, které se Steve Jobs pravidelně účastnil a která nebyla pod jeho patronací, byla naše konference D: All Things Digital. Opakovaně jsme tu dělali předem nepřipravené rozhovory. Měli jsme ale jedno pravidlo, které mu opravdu vadilo: nepovolovali jsme snímky (“slajdy”), které byly jeho hlavním prezentačním nástrojem.

Jednou, asi tak hodinu před jeho představením, se ke mně dostalo, že si v zákulisí připravuje několik slajdů, ačkoliv jsem mu o týden dříve připomínal, že nic takového není možné. Řekl jsem dvěma jeho hlavním asistentům, ať mu řeknou, že ty snímky nemůže použít, ale bylo mi řečeno, že mu to musím říct sám. Tak jsem šel do zákulisí a říkám, že tam ty snímky nebudou. Asi by nebylo překvapením, kdyby se v tu chvíli naštval a odešel. Snažil se se mnou dohadovat, ale když jsem trval na svém, tak řekl “Okay” a šel na pódium bez nich a jako obvykle byl nejoblíbenějším spíkrem.

Voda v pekle

Na naší pátou D konferenci překvapivě odsouhlasili svou účast Steve i jeho dlouholetý rival, Bill Gates. Mělo to být poprvé, co se společně objeví na pódiu, ale málem to celé vybouchlo.

Dříve toho dne, než Gates dorazil, jsem dělal rozhovor jen s Jobsem a ptal jsem se, jaké to musí být vývojářem pro Windows, když už jsou jeho iTunes nainstalovány na stovkách milionů počítačů s Windows.

Zavtipkoval: “Je to jako dávat sklenici vody někomu v pekle.” Když se Gates o jeho výroku dozvěděl, byl pochopitelně trochu naštvaný, a při přípravách pak Jobsovi řekl: “Tak to hádám, že jsem zástupcem pekla.” Jobs mu nicméně jen podal sklenici studené vody, kterou držel v ruce. Napětí bylo zlomeno a interview se náramně povedlo, oba se chovali jako státníci. Když skončilo, publikum jim tleskalo ve stoje, někteří dokonce plakali.

Optimista

Nemůžu vědět, jak Steve promlouval ke svému týmu během těžkého období Apple v letech 1997 a 1998, kdy byla společnost na pokraji krachu a on musel žádat velkého konkurenta, Microsoft, o pomoc. Určitě jsem mohla projevit jeho temperamentnost, což ostatně dokumentují některé příběhy, které vyprávějí, jak složité bylo se dohodnout s různými partnery a prodejci.

Můžu ale upřímně říci, že v našich konverzacích byl jeho tón vždy plný optimismu a jistoty, jako pro Apple, tak pro celou digitální revoluci. I když mi vyprávěl o těžkostech při vnikání do hudebního průmyslu, který mu nedovolal prodávat digitální hudbu, minimálně v mé přítomnosti byl jeho tón vždy trpělivý. I přes to, že jsem byl novinář, to pro mě bylo pozoruhodné.

Když jsem ovšem například kritizoval nahrávací společnosti či mobilní operátory, překvapil svým výrazným nesouhlasem. Vysvětloval, jaký je svět z jejich pohledu, jak jsou jejich práce během digitální revoluce náročné a jak se z toho vymaní.

Stevovy vlastnosti se projevily, když Apple otevíral svůj první kamenný obchod. Bylo to ve Washingtonu, D.C., blízko mého bydliště. Nejdříve jako hrdý otec svého prvního syna představil obchod novinářům. Já to s jistotou komentoval, že vznikne jen hrstka takových obchodů, a ptal jsem se, co Apple o takovém prodeji vůbec ví.

Podíval se na mě, jako kdybych se zbláznil, a prohlásil, že vznikne mnoho dalších obchodů a že společnost strávila rok laděním každého detailu prodejny. Popíchl jsem ho otázkou, jestli i přes své náročné povinnosti výkonného ředitele tyto malé detaily jako průhlednost skla nebo barvu dřeva sám schvaloval.

Řekl, že samozřejmě ano.

Procházka

Poté, co podstoupil transplantaci jater, a zotavoval se doma v Palo Alto, mě Steve pozval, aby dohnal události, které se udály během jeho nepřítomnosti. Nakonec z toho byla tříhodinová návštěva, během níž jsme si vyšli na procházku do blízkého parku, ačkoliv jsem měl výrazné obavy o jeho zdraví.

Vysvětlil mi, že se prochází každý den, každý den si stanovuje vyšší cíle a že nyní si vytyčil za cíl právě sousední park. Jak jsme šli a povídali si, najednou se zastavil, nevypadal příliš dobře. Přemlouval jsem ho, ať se vrátíme domů, že neovládám první pomoc a úplně si představuji ten titulek: “Bezmocný novinář nechal zemřít Steva Jobse na chodníku.”

Jen se zasmál, odmítl a po přestávce pokračoval směrem k parku. Tam jsme si sedli na lavičku, probírali život, naše rodiny a naše nemoci (já pár let předtím prodělal infarkt). Poučoval mě o tom, jak zůstat zdravý. A pak jsme šli zpět.

Steve Jobs ten den k mé velké úlevě nezemřel. Nyní je ale skutečně pryč, odešel příliš mladý, a je to ztráta pro celý svět.

Zdroj: AllThingsD.com

.