Lukáš Gregor Po půl roce života má ambici o sobě dávat více a více vědět. Časopis Dotyk vychází pouze pro tablety, jablečné i ty s Androidem, a nikde jinde si jeho texty nepřečtete. Chce totiž dokázat, že svět se netočí, ale posouvá…
pro iPad.
Nedal jsem si za cíl rozepisovat se o pozadí vzniku periodika, o tom, kdo na jaké židli sedí, zda je to dobře, nebo to o něčem vypovídá. A vlastně se ani nebudu do široka rozepisovat o obecně formulovaných definicích jednotlivých rubrik. To vše již za mne při startu projektu udělal na Jablíčkáři Libor Kubín. Pokusím se nahlédnout spíše do samotného obsahu časopisu, jeho vymezení a v neposlední řadě uživatelském rozhraní.
Aniž by to mělo znít sebechvalně, společensky zacílená periodika čtu zhruba patnáct let, coby čtenář procházím stejným vývojem jako redakce i samotné časopisy. V rámci pečlivé (a dlouhodobé) zkušenosti jsem vystřídal Týden, Reflex a Respekt. Ostatní hráče na trhu spíše jen čas od času okouším, ale díky informační dietě, kterou si (ne)úspěšně pravidelně ordinuji, nemám potřebu se jimi více zabývat. A vlastně, podívám-li se na Dotyk, v době, kdy informační dieta u mě znovu propuká – a já tedy omezuji zdroje a typy informací, nedokáži dát ruku do ohně za to, že by právě Dotyk měl být tím vyvoleným. Ale nepředbíhejme.
na obrázek.
Zvolit si kategorii, jakou si vybralo vedení Dotyku, hovoří spíše o úmyslech se dobře šířit, než být originální. Ano, mohlo to dopadnout hůř a z Dotyku by se stala zase nějaká kuchařka, třeba Kotlík. Míra mého cynismu spočívá v pocitu, že takto orientovaných časopisů je v Česku dost. I když Dotyku nahrává, že Týden se ponořil do nicoty (jde o můj subjektivní dojem) zhruba před deseti lety a Reflex se rochní v čím dál tmavším (ne zdravějším) bahnu už taky nějaký ten pátek. Po přečtení několika čísel Dotyku oceňuji, že zatím má dobře našlápnuto, a to i přesto, že jsem začal odstavec výtkou. Zabývat se tuzemskými poměry totiž buďto může být ostře investigativní žurnalistika (a já bych prosil, sem s ní!), nebo pouze jakési rochnění a přetlumočování kauz popsaných všude v novinách, na internetu. Dotyk sice například v čísle se Zemanem na titulce poněkud našlapuje do druhé uvedené varianty, budu-li ale hodnotit časopis z vyšší perspektivy, daří se mu přece jen hledět za větší horizont, než ten, který udává náš český pivní břuch. O investigativní práci tedy sice nejde, ale konzervativní mainstream pro ty, co mají zájem, také nemusí být špatné ohodnocení.
Každé z čísel má své hlavní téma, opravdu výsostně společenské, které naštěstí ve valné většině tu naši českou hranici přesahuje. (Líbil se mi kupříkladu vhled do komunity Vietnamců – číslo 14/2013 – který se zabýval nejen koexistencí naší a vietnamské kultury, ale i fungováním té cizí ve své zemi.) Tím, že k tématu patří více článků, získává na plasticitě a i hloubce. Nechci to zakřiknout, trošku se mi zdá, že se Dotyk zlepšuje, přesto – pokud si vezmu například další periodikum, které čtu, National Geographic, věnuje se vybranému tématu s mnohem větší odborností, aniž by se odstřihlo od populárnosti. Dokonce si pohrávám s myšlenkou, zda by pro Dotyk nebylo větší výzvou rozehrát v každém čísle právě diskuzi nad jedno jediné téma. Ano, je to risk, ne vždy se můžete trefit do zájmu svých čtenářů, ale tím by se mohl časopis odlišovat od ostatních – navíc, vychází každý týden, takže to máme pět desítek témat za rok, a to je příležitost být pestrý.
jimi listujete.
Dotýkám se tak vlastně úhlavního nepřítele Dotyku. Zatím, kdy je časopis zdarma, může nabalovat čtenáře. Ti si jej stáhnou, prolistují, možná že i řada z nich celý přečte. Pokud by ale časem přešel majitel na placený obsah, obávám se, že stávající podoba není dostatečně dravá na získání větší pozornosti. Příliš se podobá Respektu a ten – ne, není to placená reklama – zkrátka v Česku nemá konkurenci.
Pokud tedy přijde den a Dotyk se přeorientuje na získávání peněz ne z inzerce (té je zatím v časopise kupodivu maličko), ale z našich kapes, měl by se nad originalitou zamyslet.
Ostatní rubriky, které po tématu následujíc, mají naštěstí jistý řád a mnohdy řadu textu také pojí konkrétní společné téma (například ve starším čísle jsou to třeba psychopati). Jenže je tu zase ta nemoc, že týdeník si nemůže dovolit tolika tématům v každém čísle věnovat tolik pozornosti. Tristní je to třeba v závěru časopisu, kdy se dostává k řeči kultura, která je zde opravdu pouze jen na dotyk…
A nyní ke zpracování. V současnosti nenajdeme mnoho tuzemských periodik, které by možností tabletu dokázaly využít. Nástroj pro digitální publikování Triobo však skýtá cestu, jak se k tomuto dopracovat. Hezkým příkladem je například 100+1 zahraničních zajímavostí nebo právě Dotyk. Právě Dotyk i vhodně využívá jednostránkového článku, kdy klepnutím na vybraná místa (třeba vlajky na mapě) se zobrazí okno s informacemi. A stejně jako „Stoplusjednička“ i Dotyk dává do nitra časopisu interaktivní kvíz, rozpohybovává některé objekty, pracuje s galeriemi a čas od času s videem.
Grafika Dotyku se mi líbí, je svěží a ke čtení na tabletu se hodí.
Stahování probíhá přes Kiosek, netrvá příliš dlouho, snad jen to spouštění a načtení některých textů by mohlo být svižnější (pracuji s iPadem třetí generace).
[app url=“https://itunes.apple.com/cz/app/dotyk-prvni-cesky-ciste-tabletovy/id634853228?mt=8″]
Mala oprava: “Časopis Dotyk vychází pouze pro tablety, jablečné i ty s Androidem, a nikde jinde si jeho texty nepřečtete.“ … To neni tak uplne pravda. Iphone i iPod touch jsou take podporovana zarizeni. ;o)
Z mého pohledu patří ke kvalitním časopisům. Obzvláště oceňuji jeho zpracování pro iPad.
Samozřejmě je velice důležitým prvkem obsah a ten je určitě zajímavý
Taky ho čtu na iPad 3