Zavřít reklamu

Je tomu přesně sedm let, co Steve Jobs odhalil na pódiu před zraky přítomných iPhone, mobilní telefon, který změnil celé odvětví a započal revoluci chytrých telefonů. Konkurenti na nově představený telefon reagovali různě, nicméně právě jejich reakce a rychlost odpovědi určila jejich budoucnost na příští roky. Steve Ballmer se iPhonu vysmál a vychvaloval si strategii s Windows Mobile. O dva roky později celý systém zařízl a s aktuálním Windows Phone 8 se pachtí s několika procenty podílu.

Nokia zprvu iPhone zcela ignorovala a snažila se nadále prosazovat svůj Symbian a později jeho verzi přizpůsobenou pro dotyk. Akcie nakonec šly strmě dolů, společnost adaptovala Windows Phone a nakonec prodala celou svou mobilní divizi Microsoftu za zlomek ceny, kterou kdysi mívala. Blackberry dokázalo adekvátně reagovat až na začátku minulého roku a společnost je aktuálně na pokraji bankrotu a pořádně neví, co se sebou. Palm reagoval vcelku svižně a dokázal přinést dodnes vychvalovaný WebOS a s ním i telefon Palm Pré, nicméně v důsledku amerických operátorů i problémům s dodavateli komponentů byla společnost nakonec prodána HP, které celý WebOS pohřbilo, a systém nyní připomíná svůj tehdejší potenciál pouze na obrazovkách chytrých televizí LG.

Nejrychleji dokázal zareagovat Google se svým operačním systémem Android, který přišel v podobě T-Mobile G1/HTC Dream necelý rok a půl poté, co se začal iPhone prodávat. K podobě Androidu, který Google tehdy oficiálně představil, však vedla dlouhá cesta a díky knize Dogfight: How Apple and Google Went to War and Started a Revolution se můžeme dozvědět i něco o zákulisí.

V roce 2005 byla situace kolem mobilních telefonů a operátorů výrazně odlišná. Oligopol několika málo společností ovládající celulární sítě diktoval celému trhu a telefony vznikaly prakticky pouze na zakázku operátorů. Ti kontrolovali nejen aspekty hardwaru, ale i softwaru a své služby poskytovali pouze na svém písečku. Pokus o vývoj jakéhokoliv softwaru byl víceméně ztrátou peněz, protože mezi telefony neexistoval žádný standard. Jen Symbian měl několik vzájemně nekompatibilních verzí.

Google tehdy chtěl do mobilních telefonů prosadit své vyhledávání a aby toho dosáhl, musel vše komunikovat přes operátory. Jenže operátoři upřednostňovali v hledání spíše vyzváněcí tóny, které sami prodávali, a výsledky od Googlu se tak zobrazovaly až na posledních místech. Kromě toho společnost z Moutain View čelila další hrozbě, a tou byl Microsoft.

Jeho Windows CE, známé pak jako Windows Mobile, začínaly být vcelku populární (ačkoliv historicky se jejich podíl vždy pohyboval pod 10 procenty) a Microsoft také v té době začal prosazovat svou vlastní vyhledávací službu, která se později přeměnila v dnešní Bing. Google a Microsoft byli už tehdy rivalové a pokud by s rostoucí popularitou Microsoft prosadil své hledání na úkor Googlu a nenabídl by jej ani jako možnost, reálně by hrozilo, že by společnost pomalu přicházela o tehdejší jediný zdroj peněz, který pramenil z reklam ve výsledcích vyhledávání. Alespoň to si představitelé Googlu mysleli. Podobně Microsoft díky Internet Exploreru zcela zabil Netscape.

Google věděl, že pro své přežití v mobilní éře bude potřebovat víc než jen integraci svého vyhledávání a aplikace pro přístup ke svým službám. Proto v roce 2005 koupil softwarový startup Android, který založil bývalý zaměstnanec Applu Andy Rubin. Rubin měl v plánu vytvořit open-sourcový mobilní operační systém, který mohl zdarma implementovat do svých zařízení jakýkoliv hardwarový výrobce na rozdíl od licencovaných Windows CE. Tato vize se Googlu zamlouvala a po akvizici jmenovala Rubina šéfem vývoje operačního systému, jehož název zachovala.

Android měl být v mnoha ohledech revoluční, v některých aspektech více revoluční než iPhone, který Apple později představil. Disponoval integrací populárních webových služeb Googlu včetně map a YouTube, uměl mít otevřených více aplikací najednou, měl plnohodnotný internetový prohlížeč a jeho součástí měl být také centralizovaný obchod s mobilními aplikacemi.

Tehdejší hardwarová podoba telefonů s Androidem měla být však zcela jiná. Nejpopulárnějšími chytrými telefony v té době byly přístroje BlackBerry, po jejich vzoru tak měl první prototyp Androidu s kódovým označením Sooner hardwarovou klávesnici a displej, který ani nebyl dotykový.

9. ledna 2007 byl Andy Rubin zrovna na cestě autem do Las Vegas, kde se měl setkat s představiteli výrobců hardwaru a operátory. Právě během cesty Steve Jobs odhalil svou vstupenku na trh mobilních telefonů, díky které se Apple později stal nejhodnotnější společností na světě. Rubin byl představením natolik ohromen, že zastavil auto, aby mohl dokoukat zbytek přenosu. Tehdy řekl svým kolegům v autě: „Do háje, tak tenhle telefon [Sooner] asi uvádět nebudeme.“

I přesto, že byl Android v některých ohledech vyspělejší než první iPhone, Rubin věděl, že bude muset překopat celý koncept. S Androidem vsázel na to, co měli uživatelé rádi na telefonech BlackBerry – kombinaci skvělé hardwarové klávesnice, e-mailu a solidního telefonu. Jenže Apple zcela změnil pravidla hry. Místo hardwarové klávesnice nabídl virtuální, která sice nebyla zdaleka tak přesná a rychlá, ale zato nezabírala neustále polovinu displeje. Díky kompletně dotykovému rozhraní s jediným hardwarovým tlačítkem vpředu pod displejem mohla mít každá aplikace vlastní ovládací prvky podle potřeby. Sooner byl navíc od nádherného iPhonu ošklivý, což měl kompenzovat právě revoluční Android.

To bylo něco, co tehdy Rubin a jeho tým považovali za riskantní. Kvůli zásadním změnám v konceptu byl Sooner zrušen a do popředí se dostal prototyp s kódovým označením Dream, který disponoval dotykovou obrazovkou. Představení tak bylo odloženo až na podzim 2008. Při jeho vývoji se inženýři Googlu soustředili na všechno, co iPhone neuměl, aby Dream dostatečně odlišili. Ostatně například absenci hardwarové klávesnice měli nadále za nedostatek, a proto měl první telefon s Androidem vůbec, T-Mobile G1 známý též jako HTC Dream, vysouvací část s klávesami pro psaní a malé scrollovací kolečko.

Po představení iPhonu se v Googlu zastavil čas. Nejtajnější a nejambicióznější projekt v Googlu, na kterém mnozí trávili i po více než dva roky 60–80 hodin týdně, byl v tu ránu zastaralý. Šest měsíců práce s prototypy, ze kterých měl vzejít finální produkt představený na konci roku 2007, přišlo vniveč a celý vývoj se posunul o další rok. Spolupracovník Rubina Chris DeSalvo poznamenal: „Jako spotřebitel jsem byl unešen. Ale jako inženýr Googlu jsem si pomyslel, že budeme muset začít znovu.“

Zatímco iPhone se stal pravděpodobně největším triumfem Steva Jobse, vynesl Apple nad všechny ostatní společnosti a dnes se stále zasluhuje o více jak 50 procent všech příjmů v Infinity Loop 1, pro Google – přinejmenším jeho divizi Androidu – to byla jako rána do žeber.

.