Zavřít reklamu

Steve Jobs. Ashton Kutcher. Dvojice, která už bude zřejmě nerozlučně spojená. Legenda a její filmový představitel. V rozhovoru s Joshuou Topolskym z internetového pořadu On The Verge se herec rozpovídal o tom, co ho vedlo k přijetí role, o svém vztahu k moderním technologiím nebo o tom, jak se to vlastně má s jeho Twitterem.

Joshua Topolsky

Ashtone, jsi známý tím, že investuješ do moderních technologií a startupů. Zdá se, že tě to opravdu zajímá. Kde to má kořeny?
Studoval jsem biochemické inženýrství a někdy v roce 1997 jsme prodali jeden program napsaný ve Fortranu. Já jsem tehdy neznal ani email, vyrůstal jsem na farmě. Ale programoval jsem. Jeden můj profesor říkal, že vědci objevují problémy a inženýři je řeší. A to se mi zalíbilo, chtěl jsem být někým, kdo problémy opravdu řeší.

Trochu jsem si odskočil k herectví a modelingu, ale tahle chuť mne nikdy neopustila. Vždycky jsem byl ten, kdo si pořizuje nové technologie jako první.

Když mi bylo dvacet, měl jsem produkční společnost. Viděli jsme, že se dramaticky zvyšují přenosové rychlosti, a tak jsme se chtěli uplatnit v oblasti digitálního videa. To bylo asi před šesti lety. Domluvili jsme se s AOL a začali jsme tvořit video obsah pro jejich AIM Instant Messenger.

Tehdy to všichni používali.
Ano. Chtěli jsme do AIM dávat video, které by si lidé navzájem sdíleli. Což bylo vlastně totéž, jak lidé sdílejí obsah dnes.

Takže tehdy sis začal říkat, že to není jenom něco, co se ti líbí, ale je to věc, do které má smysl investovat energii?
Já to tehdy používal jako doplněk k našemu produkčnímu podnikání a postupně jsem tomu víc a víc propadal. A pak jsem také začal investovat do začínajících projektů.

Ashton Kutcher

A co tvůj vztah k Twitteru? Dlouhou dobu jsi byl jeho nadšený propagátor a bylo tě tam opravdu hodně slyšet. Pak přišly chvíle, které se ti na Twitteru tak úplně nepovedly, a potom jsi vycouval.
Já jsem nevycouval.

Ale účet jsi zrušil.
Ne. Jenom si teď dávám pozor, než na Twitter něco napíšu. Napřed to dávám přečíst určitým lidem, abych tam nepsal příliš lehkovážně. Lidé chtějí odpuštění, ale nikdo nechce odpouštět ostatním. A když děláš chyby veřejně, tak je to opravdu hodně vidět. A co já z Twitteru mám? Nevydělám tam peníze, není to můj život. Tak proč bych tam psal věci, které ničí to, čím skutečně žiju? Proč bych bezmyšlenkovitě psal o něčem, co vidím v televizi, a hned měl na to nějaký názor?

Takže teď, než něco zveřejním, radím se s lidmi ze svého týmu.

A co jsi z toho měl před dvěma lety? Jaký byl tehdy tvůj vztah k Twitteru?
Používal jsem ho hodně osobně. Dával jsem tam otázky, co si myslíte o tom nebo tamtom. Ale tehdy to nebyla tak masová záležitost, pohybovala se tam jen skupina lidí, osm set tisíc, milion lidí, které skutečně zajímalo, čím se zabývám a co dělám. A dávali mi dobrou zpětnou vazbu.

Přesunul jsem se jinam. Když se chci na něco zeptat, jdu na Quoru. Není to úplně jako konverzace, ale když chceš cennou zpětnou vazbu, je to skvělé místo. Na Twitter pořád píšu, ale žádné osobní věci.

Ještě je jedna věc na Twitteru, kterou si málo lidí uvědomuje. Když půjdu tady ve městě do restaurace, až budu odcházet, venku na mne bude čekat hromada lidí. Jak to vědí? Z Twitteru. Můžou si vyhledat moje jméno a zjistit, kde jsem.

Pojďme k tvému poslednímu filmu. jOBS. Může to vypadat jako poněkud samolibý, ješitný krok, říct: budu hrát Steva Jobse. To platí pro každého herce, který ztvárňuje velkou historickou postavu. Na co jsi myslel, když sis říkal „budu Steve Jobs?“
Já jsem Steva ztvárnil ve filmu, nejsem, nemůžu být Steve Jobs.

Ale pro účely filmu se musíš do té postavy vtělit.
Rozhodnutí tu roli vzít bylo docela těžké. Mám hodně kamarádů a kolegů, kteří Steva znali, pracovali s ním a záleželo jim na něm. Když jsem četl scénář, říkal jsem si, že když vyprávíte příběh člověka, musíte o něm říct dobré i špatné věci. A Steve často dělal věci, které se zdály neracionální. A když jsem to četl, cítil jsem se dotčeně vlastně za něj.

Moje první reakce byla – když tohle budu hrát, lidi, kteří ho znali a pracovali s ním, budou naštvaní. Musel jsem ty dvě věci vyvážit. A taky jsem chtěl chránit odkaz osobnosti, kterou jsem obdivoval.

Ano, byl to agresivní šéf, ale také měl skoro devadesátiprocentní podporu u svých zaměstnanců. Představil jsem si, že ho ztvární někdo jiný a nedá si práci a čas podrobně tu postavu prozkoumat. Jaký byl, proč byl takový, jaký byl. Co musel obětovat, aby vytvořil ty báječné věci, které dnes považujeme za samozřejmé. Skoro jsem měl potřebu ho jakoby chránit. Říkal jsem si, že i když to úplně pokazím, bude lepší, aby to zkazil někdo, kdo ho měl opravdu rád a komu na něm záleželo.

To je tedy zvláštní důvod, proč vzít roli.
To byl jeden. Zadruhé mne to děsilo. A většina dobrých věcí, které jsem dokázal, byly ty, které mne děsily. Když jsem cítil, že to je nad mé síly, ale přesto jsem se do nich pustil.

Za třetí to byla šance, jak propojit můj zájem o technologie. A v neposlední řadě i to, jak vnímám dnešní svět. Cítím, že je důležité, aby lidé vytvářeli, budovali věci. Skvělé věci. A vynakládali na to hodně usilí. To podle mne svět potřebuje. A já jsem chtěl vyprávět příběh o chlapíkovi, který to dělal. Třeba tím inspiruju další podnikatele, aby se pustili do svých snů a zlepšovali svět pro ostatní.

Jak těžké bylo být v tom filmu Jobsem? Má žena říká, že jste si neskutečně podobní. Vypadáte skoro stejně, máš i ten způsob chůze, nevím, jak to děláš – ale dokud jsem neviděl ten film, nikdy jsem si toho nevšimnul, ale pak jsem viděl, že to je přesně ten styl, jakým Steve chodil. Co mne ale zajímá, je hlas. Steve měl specifický hlas, ty taky. Hrálo tohle roli, měnil jsi nějak svůj hlas?
Když jsem Steva studoval, mělo to takové tři fáze. První bylo shromažďování informací. Přečetl jsem všechny knížky o něm, které jsou dostupné, poslouchal nahrávky, koukal na videa. Snažil jsem se mu porozumět. Myslím si totiž, že spousta věcí, které o něm vyšly, je rozporuplných a člověk si říká: tohle prostě zní podivně.

Druhým krokem bylo pochopit, proč dělal rozhodnutí, která dělal. Proč se rozčiloval. Proč byl smutný. Proč plakal, proč se smál.

Setkal jsem se s řadou lidí, kteří ho znali hodně zblízka. Ono totiž důležitější než být přesně jako on – gesta, chůze, vzhled –, je spíš vystihnout tuhle esenci, proč dělal věci, které dělal. A až poslední je ten převlek: chůze, oblékání a tak.

Snažil jsem se hledat záznamy, zvukové nahrávky, videa nebo fotky s ním, kde nebyl na veřejnosti. Existovali dva Stevové. Tohle mi říkala spousta jemu blízkých lidí. Byl to muž, který stál na jevišti a mluvil a prezentoval. A pak to byl Steve v zasedačce, člověk, který pracoval na výrobcích. Chlap, který vedl intimní rozhovory. A já se snažil najít ty útržky, kdy si neuvědomoval, že ho někdo nahrává. Nebo projevy, o nichž si myslel, že je nakonec nikdo neuslyší. Snad jsem tak dostal lepší obrázek toho, jaký opravdu byl, jak skutečně chodil a jak dooporavdy mluvil. Nebylo snadné to najít.

Třeba to, jak mluvil. Jeho otec byl myslím z Wisconsinu, jeho matka ze severu Kalifornie, takže on byl kombinací těch dvou. Sice jsem nechytil úplně přesně jeho hlas, ale dokážu ho napodobit. Je to takový otevřenější přízvuk líznutý středozápadem, otevřené á. Jobs taky malinko šišlal, což se mi taky podařilo naučit.

Měl jsem nahraných asi patnáct hodin jeho projevů, které jsem poslouchal pořád dokola, a nakonec začal trefovat ty drobnosti a jeho osobitost.

To je zajímavé. Když Jobs mluvil na pódiu, jeho hlas zněl skoro až prosebně, naléhavě, opravdu intenzivně.
On byl prostě prodejce. Když se na něj díváte, jak prezentoval, tak se zase tak moc nelišil od těch známých prodejců. On prodával produkt. Často se odmlčel a uvažoval, říkal hodně spojku a …to byly momenty, kdy přemýšlel o tom, co řekne vzápětí.

Čeho si člověk opravdu všimne, je, že mluvil hodně pomalu, když byl před publikem.
Velice pomalu a velice rozvážně. A hodně přemýšlel o tom, co dál řekne.

To vypadalo hodně promyšleně, vypadal, že je skutečně naprosto v obraze.
Měl taky hodně neverbálních projevů. Když třeba s někým mluvil, pokyvoval hlavou, jako že opravdu naslouchá. Vyvolávalo to pocit, že jsi vnímán. Jindy to pak ale bylo opačně.

Autor: Štěpán Vorlíček

Zdroj: TheVerge.com

[related-posts]

.