Adam Kos Když Apple představil iPhone Duo, prvně s ním vstoupil do segmentu ohebných telefonů. Pořád je to iPhone, pořád jede na systému iOS, ale přistupujete k němu prostě jinak. Má dva displeje, má mnoho možností a já si ho za ty první dva dny používání zamiloval. Je tu ale pořád něco, co vás může překvapit – v dobrém i špatném.
Do iPhonu Duo jsem nahrál zálohu z iPhonu 18 Pro Max, takže s ním jednu naplno jako s hlavním telefonem. První krůčky byly trochu zklamáním především z iOS, to se ale záhy vyřešilo. Šlo totiž o optimalizaci aplikací. Jenže to bylo jen proto, že jsem měl 148 aplikací čekajících na aktualizaci. Zároveň byla připravena aktualizace softwaru, což byl můj následující a logický krok, který měl zlepšit drobné známé chybky. A zlepšil.
Miluji ten malý displej
Pokud chcete iPhone Duo, musíte akceptovat to, že je vnější displej prostě malý. Po těch letech s Pro Max verzemi je to ale neuvěřitelné, jak snadno jsem na něho switchnul. Většinu základních věcí odbavím na něm a jednou rukou (skvělé je, jak se ukazováček opře o modul fotoaparátu a telefon tak držíte velice jistě). Napíšu zprávu, rychle projedu sociální sítě, zkontroluji počasí, kalendář, úkoly. A narazil jsem tu na jednu zajímavost.
Fotogalerie
Přijde mi, že v zavřeném stavu k iPhonu Duo přistupuji jen k nezbytnostem, které potřebuji vyřešit teď a tady. Velký displej iPhonů Pro Max přitom odvádí pozornost k dalším činnostem, což se mi tady neděje. Pokud pak mám čas na pořádný doomscrolling nebo náročnější pracovní úkony, otevřu vnitřní displej a pracuji na něm. I když samozřejmě funguje v obou polohách, z 90% jedu na té v rozložení na šířku. Přijde mi to příjemnější a užitečnější, a to pravděpodobně i pro možnost mít dvě aplikace vedle sebe.
Od toho jsem si sliboval hodně, ale musím přiznat, že zatím pro to vlastně nemám nijak velké využití. Jistě za to mohl víkend a třeba se to víc změní s pracovním týdnem, který ale začal teprve dnes.
Mohlo by vás zajímat
Vnitřní displej s kouskem magie
Tohle je to hlavní, co ostatně dává segmentu tohoto form factoru jméno. A je to boží. Prostě na co nestačí malý displej, otevřete ten vnitřní a vše co bylo na tom malém, je najednou na tom velkém – přesně tam kde jste skončili, jen v zásadně rozšířené a přehlednější podobě. Ano, opravdu to je jako iPad s iPhonem v jednom.
Fotogalerie
Svět řeší ohyb, jestli tu je, nebo není. Takže ano, je tu, a ne, při práci ho nevnímáte. Zaprvé ho vlastně nevidíte, a to díky dokonalé nanotextuře, kterou nevím, jak dostatečně vychválit. Neulpívají na ní otisky a neodráží světlo. Skutečně umně, tedy alespoň po vizuální stránce, drážku v displeji skrývá a musíte iPhone polohovat proti světlu, abyste ji viděli – i když nevím, proč to vůbec dělat.
Je tu jen jedna věc, která mi trochu vadí, ale i tak si pořád myslím, že to Apple vymyslel, jak nejlépe mohl – poddisplejová selfie. Její rastr oproti ohybu vidět je, a to zejména pokud na jejím místě máte nějaký text. Vidíte jej jakoby rozpitý/rozmazaný, a když na to nejste zvyklí, snažíte se v místě kamery displej otřít v domnění, že na něm máte nějakou nečistotu/mastnotu. Až když tak uděláte, tak si uvědomíte, o co jde. Pořád je to ale lepší jak černý a stále viditelný průstřel.
Tlačítka na zvykání
Asi největší bolístkou prvních dní nejsou displeje ani jiný jejich nezvyklý poměr stran nebo přece jen některé neoptimalizované aplikace (které ale vždy alespoň ideálně fungují na vnějším displeji). Není to ani váha, která je oproti iPhonu 18 Pro Max jen o pár gramů vyšší. Jsou to tlačítka. K mému podivu ale ne Touch ID.
Toho jsem se vlastně bál nejvíc, protože zvyk s Face ID je železná košile. I bez Apple Watch je to ale vlastně docela v pohodě. Mám naskenované tři prsty a odemykání funguje dobře. Ne 100%, ale rozhodně lépe, než čeho jsem se bál. Ani Face ID ale není 100%, takže toto je milé překvapení. Tlačítko Akce mi pak nijak významně nechybí, snadno jej nahradím softwarovými zkratkami na zamčené obrazovce.
Fotogalerie
Nejhorší jsou tlačítka hlasitosti. Musíte si uvědomit, které zesiluje, které zeslabuje a které tak dělá v jaké poloze telefonu (jde ale nastavit, aby se měnila podle orientace zařízení nebo aby pevně držela rozložení). V systému nebo médiích to není takový problém, jako při telefonním hovoru. Nahmatat totiž na horní straně tlačítko s telefonem u ucha a zmáčknout jej jednou rukou je poměrně obtížné, nehledě na to, že pořád musíte vědět, jestli stisknout to pravé nebo levé.
A pak je tu ovladač Fotoaparátu. Jsem rád, že tu je, ale mám s ním problém, že když jej potřebuji rychle použít pro aktivaci fotoaparátu, tak se mi tak z poloviny případů stane, že jej tisknu doprostřed telefonu, nikoli na spodní/zadní jeho část. To je ale o zvyku. O samotném focení se tu ještě rozepisovat nebudu, na něho dojde v samostatném článku.
Dá se říci, že když jsem vám v pátek přinesl první dojmy, toto jsou mé druhé dojmy. Když je čtete, můžete snadno nabýt dojmu, že jsou nadšené. A budete mít pravdu. Nemám důvod něco zveličovat, zbytečně vychvalovat nebo naopak přehnaně kritizovat. Takto na mě prostě iPhone Duo po prvním víkendu působí a přiznám se, že dlouhou dobu jsem nebyl tak nadšený. Jasně, jsou tu rezervy, jsou tu kompromisy, jsou tu určité problémy, ale buď to chcete, nebo ne. Bohužel pokud to chcete a nemáte předobjednáno, bude to pro vás dlouhé čekání.
Amaya Tomanová 
Jiří Filip 
Jan Vajdák 
