Amaya Tomanová Společnost Apple představila 19. července roku 2004 čtvrtou generaci iPodu. Na první pohled nešlo o žádnou revoluci – přehrávač si zachoval bílý plastový design, monochromatický displej i celkovou koncepci svého předchůdce. Přesto přinesl prvek, který se stal jedním z nejslavnějších způsobů ovládání v historii spotřební elektroniky. Právě tento model totiž převzal klikací kolečko z menšího iPodu mini.
Mohlo by vás zajímat
„Nejlepší digitální hudební přehrávač se právě stal ještě lepším,“ prohlásil při jeho uvedení Steve Jobs. A ačkoliv šlo o typicky sebevědomou větu, Apple měl pro podobné nadšení velmi dobrý důvod. iPod už dávno nebyl jen zajímavým příslušenstvím k Macu. Stával se jedním z nejdůležitějších produktů společnosti a společně s iTunes měnil způsob, jakým lidé hudbu nakupovali, spravovali a poslouchali. Pouhý týden před představením nového iPodu oznámil Apple překročení hranice 100 milionů prodaných skladeb v iTunes Music Storu. Jubilejní nahrávkou se stal remix písně Somersault od skupiny Zero 7, který si zakoupil dvacetiletý Kevin Britten z Kansasu. Čtvrtá generace iPodu tak přicházela ve chvíli, kdy se z původně odvážného experimentu stával jeden z pilířů tehdejšího Applu.
Klikací kolečko spojilo dotykové ovládání s tlačítky
Předchozí generace iPodu používala dotykové kolečko doplněné samostatnou řadou čtyř tlačítek pod displejem. Nové klikací kolečko všechny hlavní ovládací prvky spojilo do jednoho celku. Uživatel mohl kroužením prstu rychle procházet rozsáhlou hudební knihovnu, zatímco horní, dolní a boční části kolečka fungovaly jako tlačítka Menu, přehrávání a přeskakování skladeb. Potvrzení výběru zajišťovalo samostatné tlačítko uprostřed.
Dnes může tento systém působit až samozřejmě, právě v jeho jednoduchosti však spočívalo kouzlo celého iPodu. I mezi tisíci skladeb bylo možné pohodlně vybírat jednou rukou a po krátkém používání téměř bez pohledu na displej. Apple nevynalezl nový způsob poslechu hudby, ale dokázal rozsáhlou digitální knihovnu zabalit do rozhraní, které pochopil prakticky každý během několika sekund.
Čtvrtá generace přinesla rovněž možnost náhodného přehrávání skladeb přímo z hlavní nabídky. Uživatel už kvůli promíchání hudební knihovny nemusel procházet několik úrovní menu. Šlo sice o drobnost, dokonale však ukazovala tehdejší přístup Applu: místo přidávání desítek komplikovaných funkcí se soustředit na několik důležitých úkonů a ty co nejvíce zjednodušit.
Delší výdrž a nižší cena
Apple zlepšil také výdrž baterie z přibližně osmi na dvanáct hodin. iPod bylo nově možné nejen synchronizovat, ale také nabíjet přes USB. Podporováno zůstalo i rozhraní FireWire, na kterém Apple postavil svou původní strategii takzvaného digitálního centra. Základní verze nabízela 20GB pevný disk s kapacitou až 5 000 skladeb a stála 299 dolarů. Vyšší 40GB provedení pojalo až 10 000 skladeb a prodávalo se za 399 dolarů. Součástí balení byly kabely pro USB i FireWire, sluchátka a instalační CD s iTunes pro Mac a Windows. Dražší varianta dostala navíc dokovací stanici.
Část fanoušků přesto zůstala zklamaná. Před uvedením se spekulovalo o barevném displeji, Wi‑Fi, Bluetooth, kompletně přepracovaném těle a kapacitě až 60 GB. Ve srovnání s těmito očekáváními působila čtvrtá generace jako příliš opatrná evoluce. Barevný displej dorazil až později s modelem iPod photo.
Právě čtvrtá generace se však následně stala základem několika památných edic. Na podzim roku 2004 Apple představil černý iPod U2 Special Edition s červeným klikacím kolečkem a podpisy členů skupiny na zadní straně. O rok později následovala sběratelská edice s erbem Bradavic, nabízená společně s kompletní sadou audioknih Harryho Pottera.
Čtvrtý iPod tedy možná nepřinesl všechny funkce, o kterých se tehdy snilo. Jeho ovládání však Apple vyladil natolik, že právě tato podoba se mnoha lidem vybaví jako první, když se řekne klasický iPod. Pro zdánlivě obyčejnou evoluční aktualizaci je to docela působivé dědictví.
